Vrátily se od hrobu a oznámily to všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.
Jedenáct apoštolů se společně s dalšími Ježíšovými vyznavači skrývalo v jednom domě, kde se za dveřmi, zajištěnými petlicí, cítili alespoň trochu bezpečně. Truchlili nad smrtí svého Mistra a prosili Boha, aby je ochránil před těmi, kterým byl Ježíš trnem v oku. (Lukáš 24,9-11)
Několik žen z Galileje se radostně vracelo od prázdného hrobu. Znaly místo, kde se ukrývá jedenáct ostatních apoštolů. Věděly o jejich smutku i strachu a proto za nimi spěchaly, aby ukončily jejich truchlení nad ztrátou Mesiáše. Přály si co nejdřív vyřídit tu radostnou zprávu, že Ježíš žije.
Konečně byly s apoštoly. Celé udýchané jim vyřizují vzkaz, ale učedníci se na ně dívají a z jejich tváří lze vyčíst, co si o těch Božích poslech v sukních myslí. Nebylo to nic pěkného.
Všichni věřící, kteří se ukrývali v té velké místnosti, mohli ukončit smutek a mohli se začít radovat stejně, jako ženy z Galileje. Stačilo jen uvěřit tomu, co slyšeli. Vzpomněli by si, že o tom Ježíš skutečně mluvil. Jenže nevěřili slovům žen.
Proč nám někdy pravda a radostná zpráva připadají jako blouznění? Proč se tak trochu namyšleně usmíváme, když nám lidé vyprávějí o tom, co prožili s Ježíšem, a nevěříme jim? Jen se tím zbytečně připravujeme o radost a štěstí, které bychom mohli prožívat společně s nimi. Pokud Ježíši nedáme příležitost, připravíme se o spoustu radosti a štěstí. Není to škoda?
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
