Ráno jsem vyrazil do obchodu, abych stihl nakoupit ještě před osmou, protože mezi osmou a desátou mne tam pustí až za tři roky. Liboval jsem si, že se mi nemlží brýle a pak jsem si toho všimnul.
Všichni kolemjdoucí se na mne mračili tak, že to bylo vidět i pod tou rouškou a z očí některých šel až strach. Najednou mi to došlo: "Nemám roušku – proto se mi nemlží brýle." Okamžitě jsem se otočil směrem domů a byl rád, že mne nepotkali místní městští policajti, kteří by mi to jistě rádi spočítali.
Je to pár týdnů, co jsem se na Vietnamce v roušce díval jako na blázny a teď, když potkám někoho bez roušky, nebo když se na mne v obchodě někdo příliš tlačí, začnu být nervózní. Podobné pocity má asi většina z nás. Svědčí to o tom, že jsme se něco naučili – brát vážně nebezpečí.
Včera jsem nasedl do šaliny a najednou slyším, jak nějaká dívka klepe na řidiče a říká mu, že „tam ta slečna nemá roušku“. Řidič vystoupil, zašel za slečnou. Když ji upozornil, hned se mu omlouvala, že zapomněla. Vytáhla ji z kabelky, nasadila a po chvíli jsme se rozjeli.
Přemýšlím o tom, co je mi bližší – zda bych někoho raději upozornil, že mu chybí rouška, nebo ho hned „nabonzoval“. Jestli bych člověka, který jde bez roušky upozornil, nebo se na něj mračil a vraždil ho očima.
Včera bych se asi mračil, dnes, po vlastní ranní zkušenosti s tím, jak snadno si mohu roušku zapomenout nasadit, raději dotyčného slušně upozorním. Věřím, že si ji nasadí a pak mi odpoví úsměvem, který se objeví i v jeho očích.
Díky vám všem, jejichž oči se i v tomto období na kolemjdoucí umívají.
