Díky své víře jsem si s komunisty dost užil. Ve škole, na učilišti i pak při dalším studiu, na vojně a později i v práci. Nemohu říci, že by se mi po té době stýskalo. Naopak, jsem rád, že díky tomu, co se odehrálo 17.listopadu 1989, tuhle etapu dějin máme už za sebou.
Přesto rád vzpomínám na Láďu, který dělal předsedu závodního výboru KSČ ve firmě, do které jsem nastoupil. Předtím jsem byl čtrnáct dnů jedním z mála lidí, kteří v době totality zažili nezaměstnanost. V papírech jsem měl velký škraloup – kdosi v nich ze mne udělal náboženského fanatika.
V zimě jsme mívali zvláštní služby. O víkendech musel vždy jeden z nás držet pohotovost a v případě, že začalo sněžit, měl za úkol svolat řidiče posypových vozů a traktorů. Tahle povinnost na mne vyšla tak třikrát za zimu.
Za rozpis služeb zodpovídal náměstek. V podniku věděli, že v sobotu navštěvuji bohoslužby a podle Desatera nepracuji. Všichni to respektovali a byli naopak rádi, když jsem za ně vzal službu třeba o vánocích nebo na Silvestra. Náměstek, který nebyl komunista, ale rád občas říkal, že je křesťan, mi jednou naplánoval pohotovost právě na sobotu. Bylo to, jak se na Slovácku říká, "napotvoru".
Právě tehdy mi, aniž bych to v té chvíli věděl, pomohl Láďa. Když pročítal rozpis, všiml si mého termínu i toho, že on má službu v neděli. Šel za náměstkem s tím, že v neděli nemůže, protože mají mimořádnou schůzi obecního výboru KSČ, ale že by mohl v sobotu.
Později mi se smíchem předváděl, jak se soudruh náměstek tvářil. Nabízel mu jiné termíny, ale Láďa měl vždy v záloze nějaký argument, že to také nemůže. Až, když jsem z podniku odcházel do služby pastora, jsem se dověděl od ředitele, že Láďa navštívil i jeho s požadavkem, aby mi kvůli mé víře nedělali problémy.
Od té doby už uteklo skoro 25 let. S Láďou jsme se ještě párkrát potkali. Když jsem ho navštívil naposled, byl vážně nemocný. Ptal jsem se ho, jestli je pořád ve stejné straně a on pak vyprávěl o tom, jak kdysi upřímně věřil ideám komunismu, ale pak postupně poznával, že je to asi historický omyl. A tak se alespoň snažil pomáhat lidem, kteří se, podobně jako já, dostali z různých důvodů do problémů.
Ve straně zůstal i po sametové revoluci. Nechtěl převlékat kabát.
Jak už jsem psal v úvodu, po starém režimu se mi nestýská. Ale po některých komunistech, jako byl třeba Láďa, ano. Naučili mne hodnotit lidi ne podle stranické legitimace nebo podle filozofie, kterou vyznávají, ale podle toho, jak se chovají. Jsem rád, že jsem Láďu poznal. Byl to komunista, kterého jsem si v té době mohl nejen vážit, ale který se stal dokonce mým kamarádem.
