Tu mu řekli všichni: „Jsi tedy Syn Boží?“ On jim odpověděl: „Vy sami říkáte, že já jsem.“ Oni řekli: „Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to slyšeli z jeho úst.“ (Lukáš 22,70+71)
V domě velekněze se odehrává „noční soud“. Židovští duchovní chtějí Ježíše odsoudit ještě před rozedněním, aby ho hned ráno mohli přivést před vladaře, který jako zástupce Říma měl právo vynést i rozsudek smrti.
Výsledek soudu byl předem jasný. Velekněží a starší nehledali spravedlnost a pravdu. Potřebovali najít obhajitelný důvod k tomu, aby ho mohli nechat popravit. To byl jejich cíl.
Snaží se ale, aby to navenek vypadalo jako spravedlivý proces. Vždyť ten buřič se mezi obyčejnými lidmi těšil nebývalé oblibě a ta chátra by se mohla vzbouřit, což by mohl být ještě větší problém.
Ježíš dostává otázku, která vypadá jako hledání pravdy: „Jsi tedy Syn Boží?“ Tato slova zaznívají z mnoha úst. Když jim řekne, že si už odpověděli sami, dostává vše rychlý spád. Jejich nenávist zašla tak daleko, že už se ani nesnaží předstírat nějakou spravedlnost.
Lidé, kteří měli národu zprostředkovávat Boží vůli, jsou ovládáni nenávistí a fanatismem. I kdyby se v té chvíli otevřelo nebe a promluvil Hospodin, i kdyby vstal Mojžíš z mrtvých, oni by dál trvali na svém.
To je varování i pro mne, abych si hlídal své emoce. Ty jsou sice součástí víry, ale jakmile mne připraví o touhu hledat pravdu, jsem ve stejném nebezpečí jako lidé v tomto příběhu.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
