Helenka byla taková drobná babička. Bydlela v malém panelákovém bytě spolu s Jiříkem, vnukem, kterého po smrti jeho rodičů vychovala. Ale kluk se nějak nevyvedl. Vyučil se, ale pracovat se mu nechtělo.
Jirka skončil v partě, se kterou chodil po hernách a hospodách a později k tomu přidali drogy. Babičce kradl peníze a ona pak byla odkázaná na pomoc lidí ze své církve. Nosili jí obědy a večeře, občas koupili i nějaké ovoce nebo zeleninu.
Pak jsme ale zjistili, že jídlo nechává vnoučkovi a sama jí jen to, co po něm zbude. Pomalu se ztrácela před očima. Nakonec jsme ji, podvyživenou, zavezli do nemocnice. To už mluvila z cesty a zdálo se, že už dlouho nevydrží.
Vyprávěl jsem její příběh primáři a ten jí nakonec napsal do zdravotní dokumentace, že už nemůže bydlet sama. Doporučil jí pobyt v domově důchodců a poslal ji do Léčebny pro dlouhodobě nemocné.
Získali jsme tak čas na hledání volného místa v nějakém domově důchodců. Zdálo se, že je to marné. Nakonec jsme ale našli jeden katolický Dům pokojného stáří na Jesenicku, kde byli ochotni Helenku přijmout.
Byla ještě zesláblá a trochu zmatená, když jsem jí tam odvážel přímo z LDN. Stále se ptala na Jiříka a já se snažil řeč vždy odvést někam jinam, protože právě vnouček byl její největší problém. Měl jsem také obavy, jak zvládne nové prostředí. Ale sestřičky v domově se jí hned ujaly a brzy se tam cítila jako doma. O čtrnáct dnů později, když jsem ji navštívil, se už usmívala.
V novém prostředí žila ještě další čtyři roky. Nikdo jí tam neřekl jinak, než "naše Helenka". Stala se z ní roztomilá babička. Bylo zvláštní, že její mysl nějakým záhadným způsobem "zapomněla" na to, že má vnuka. Měla pocit, že je doma právě tam, kam jsme ji přesadili.
Helenku jsem pak navštívil ještě několikrát. Domov pokojného stáří ve Vidnavě se jí stal skutečným domovem. Naposledy jsem tam jel pro urnu s jejím popelem. I v té smutné chvíli jsem měl dobrý pocit a radost z toho, že Helenka mohla alespoň poslední čtyři roky prožít mezi lidmi, kteří ji jen nevyužívali, ale měli ji rádi.
Biblické přísloví říká: "Kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet." Všem, kdo Helence v závěru jejího života pomáhali, přeji bohatou sklizeň lásky a porozumění. Zaslouží si to.
A Jirka? Když zjistil, že se babička už nevrátí, prodal její byt a už jsme o něm víc neslyšeli. Kdo ví, kde a jak skončil.
