Už jste si někdy dělali zásoby jídla tak, že jste házeli chléb do řeky s tím, že jednou, až budete mít nouzi, tak se vám vrátí? Také vám to připadá jako hloupý nápad?
Problém je v tom, že právě to nám radí Šalomoun na začátku 11. kapitoly:
"Svůj chléb rozdávej, pouštěj ho po vodě,
a po čase se k tobě opět navrátí." (Kazatel 11,1)
Myslím, že každému, kdo se začte do knihy Kazatel a vydrží ji číst až k tomuto místu, je jasné, že tahle rada není myšlena doslovně. Spíš nás má vést k zamyšlení nad tím, jak je život někdy složitý. To, co nám může připadat jako nesmysl, nakonec může být docela smysluplné.
Šalomoun radí, abychom rozdávali chléb. Pokud se naučíme štědrosti, pak se nemusíme obávat budoucnosti. Platí tu zásada, kterou připomíná apoštol Pavel v dopise křesťanům v Galácii: "Co člověk zaseje, to také sklidí." (Galatským 6,7)
V biblické knize Přísloví, jejíž autorství tradice přisuzuje Šalomounovi, je zajímavý postřeh: "Štědrý člověk bude jen vzkvétat, kdo jiné svlažuje, sám bude zavlažen." (Přísloví 11,25)
Kamarádka Anička byla nedávno v nemocnici, o které kolují dost děsivé pověsti. Většina lidí nadává, že tam špatně vaří, zdravotní sestry jsou věčně naštvané a doktoři se prý starají jen o toho, kdo jim dá v obálce něco na přilepšenou...
Když jsem se dověděl, kde mám mou kamarádku, hned jsem ji navštívil. Čekal jsem, že bude naříkat jako většina ostatních. Jenže z jejích úst nevyšlo vůči personálu ani jedno špatné slovo. Pochvalovala si nejen jídlo, ale i všechnu další péči.
Při odchodu jsem chvíli mluvil s vrchní sestrou. Děkoval jsem jí za to, jak dobře se o Aničku starají. Odpověděla mi: "Ono je to trochu jinak. Paní Anička je takové sluníčko, že se v její přítomnosti ani nejde mračit. I když přijdu se špatnou náladou, tak stačí jen její pozdrav a hned je mi lépe. Bude se nám tu po ní stýskat." Lékaři zjistili, že Aničku nevyléčí a tak si ji dcera vzala domů, kde za pár dnů maminka umřela.
Proč ten příběh vzpomínám? Anička celý život "pouštěla chléb po vodě". Možná se mnozí lidé divili, že se usmívá i ve chvíli, kdy jiní nadávají. Sousedi často nechápali, proč pomáhá druhým, když má sama dost svých starostí a problémů.
Měl jsem možnost z blízka sledovat závěr jejího života. Žena, která celý život "pouštěla svůj chléb po vodě", se v posledních dnech dožila toho zázraku, že se jí vracelo všechno to dobro, které za víc jak osmdesát let své životní pouti rozdala.
Největší radost jsem měl z toho, že se dožila okamžiku, když se usmířily její děti, které spolu před tím dlouho nemluvily. Poprvé v životě jsem ji viděl plakat. Po tváří ji tekly slzy radosti a vděčnosti. Věděla, že Bůh vyslyšel její modlitby.
Jedni lidé neustále hromadí a hrabou pod sebe. Věří, že jednou, až budou sedět na pořádně hromadě, nebo raději hoře zlata, přijde štěstí. Druzí se dělí o chléb a zažívají radost a spokojenost už teď.
