Pokud byste měli říci, zda se považujete za slušného člověka, co byste odpověděli? Kdybych se zeptal vašich dětí, zda doma jejich táta mluví slušně a ony by mi popravdě odpověděly, co bych se dověděl?
Já se považuji za člověka slušného. Sprostá mluva mi není vlastní. Ale jsou situace, kdy to není pravda. Třeba, když jedu po silnici, na které je povolená devadesátka, ale přede mnou se plíží nějaký řidič šedesátkou a zrovna je tam plná čára a zákaz předjíždění.
Už několik let si dávám závazek, že se v takové chvíli nenechám vytočit. Někdy se mi to daří lépe, jindy vůbec. Takže adresátem následujících slov apoštola Pavla jsem v prvé řadě já: "Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista.
Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás." (Římanům 15,4-7)
Nedávno jsem snad deset kilometrů musel jet za řidičem, který tam, kde byl zákaz, zpomaloval, ale jakmile zákaz skončil, okamžitě přidal plyn, abych ho nemohl předjet. Protože jsem tu cestu dobře znal, počkal jsem si na místo, kde byla delší rovinka a tam jsem ho předjel. Co myslíte, že jsem udělal, když zase začal zákaz předjíždění?
Moje radost ale netrvala dlouho, protože jsem si po chvíli uvědomil, že v té chvíli nedělám čest sobě ani Bohu. Můj Pán je totiž Bohem "trpělivosti", takže ode mne čeká, že se nenechám vytočit nějakou malicherností. Nakonec, Pán Ježíš měl vždy trpělivost a pochopení pro všechny své posluchače. I pro ty, kteří byli méně chápaví, než ostatní.
Jsem rád, že Pavel u našeho Boha vyzvedává vedle "trpělivosti" i to, že má dar najít vždy vhodný způsob pro mé "povzbuzení". Jinak bych totiž svou snahu o překonání svých problémů už dávno vzdal. Vždy mi pošle do cesty někoho, kdo mi dodá odvahu začít znova. Nejčastěji je to manželka, rodiče, děti a přátelé.
Před pár lety jsem se rozhodl, že si přečtu evangelium podle Matouše a budu si zapisovat vše, čím mne Ježíšův příběh osloví. Po nějaké době tak vzniklo asi padesát krátkých článků. Dal jsem je do malé brožurky a vytiskl pár kopií pro rodiče a kamarády. Jednu kopii jsem dal Alešovi.
Pak na mne dolehla krize. Najednou jsem měl chuť s psaním přestat. Právě v té době mi manželka několikrát řekla, že se jí to mé psaní líbí, ať pokračuji dál. Ve stejné době mi zavolal i Aleš a říkal, že si ty články občas čtou při večerních pobožnostech a ptal se, kdy bude další pokračování.
Bůh věděl, že potřebuji povzbudit a tak za mnou poslal manželku i Aleše. Díky tomu věřím, že Bůh po mně nechce nic, co bych s jeho pomocí nemohl zvládnout. Proto se od něho učím trpělivosti třeba i za volantem. Už tolik netroubím ani nenadávám.
Snad ještě jednu vzpomínku. Jel jsem nakupovat a přede mnou se ploužilo auto. Na křižovatce se rozjíždělo tak dlouho, že jsem nakonec musel čekat na další zelenou. Zatroubil jsem a ještě přidal něco peprného. Když jsem přijel k obchodu, uviděl jsem, jak z toho auta "vysedá" řidič vozíčkář. Asi tušíte, jak jsem se v té chvíli styděl.
Obdivuji svého Boha za jeho trpělivost, kterou se mnou má. Když se mi něco nepovede, nebo dokonce překážím, nenadává mi, neukazuje si na čelo a ani na mne netroubí. Ba, co víc, místo výčitek od něj vždy slyším povzbuzení, abych to zkusil znovu. Chci se to od něho naučit.
