Život v naší společnosti je zaměřen na výkon a aktivitu. Bojíme se, že kdybychom nebyli stále k dispozici, rychle by se našel někdo, kdo by nás rád nahradil.
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. (Matouš 17,1)
Ježíš měl na svou pozemskou misi jen tři a půl roku. Přesto si čas od času dopřeje ten komfort, že vezme své žáky někam do pustiny, kde mají klid a pokoj od davů, které je jinak stále doprovázejí.
Teď stoupá s Petrem, Jakubem a Janem na „vysokou horu“. Cestou poslouchají zvláštní ticho, které v nížině nikdy neuslyšíte. Podle Matouše stoupají vzhůru, aby byli sami.
Samota je něco, co většina z nás většinou nevyhledává. Většinou jsme raději, když můžeme být ve společnosti našich blízkých. Chceme se sdílet o naše radosti a nebo cítit účast druhých, když prožíváme bolest. Samota je možná dobrá, když nás bolí hlava, nebo když se potřebujeme schovat, protože jsme provedli něco, na co se stydíme.
Ježíš potřeboval klid k naslouchání hlasu svého Otce, se kterým se radil o tom, co a jak udělat další den. Proto měl rád samotu. Proto se tak rád modlil během nočního ticha.
Samota a ticho jsou dva opomíjené léky, které nám nabízí příroda. Čím dříve je znovu objevíme, tím spíše pocítíme jejich léčivé účinky. Nevěříte? Tak to alespoň jednou zkuste.
Bože, často jsem v zajetí shonu. Díky za připomenutí, že bych se měl občas zastavit a na chvíli vypnout. Vždy mi to prospěje.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Pasivita nestačí ...
