Potopou to nekončí (Požehnání v Bibli - 5)

Boží požehnání je zvláštní dar. Bůh ho nabízí, ale nenutí. Pokud se podíváme na dějiny našeho světa krátce po stvoření, uvidíme smutný obrázek. Lidé odmítli Boží požehnání a vydali hledat štěstí sami, bez Boha.

Tato cesta se brzy ukázala jako velice nešťastná. Hřích a lidská neposlušnost přinesly do lidských vztahů sobectví, nenávist, zlobu a další negativní vlastnosti a spolu s nimi i mnoho bolesti a neštěstí.

Nakonec přišla na náš svět potopa. Tuto globální katastrofu přežilo jen osm lidí. Noe s manželkou a jejich tři synové se svými ženami.
Když po více jak roce vystoupili z velké lodi, která jim zachránila život, Bůh jim znovu požehnal a uzavřel s nimi zvláštní smlouvu: Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou...
Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi."
Dále Bůh řekl: "Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi." (Genesis 9,1-2+11-16)

Několikrát jsem se setkal s lidmi, kteří na vlastní kůži zažili záplavy, při kterých přišli o spoustu majetku a někteří i o střechu nad hlavou. Všiml jsem si u nich zvláštního chování. Když se zamračilo, sledovali velice pozorně oblohu a bylo na nich poznat, že mají strach.
Proto si umím představit, jaký měli Noe a jeho rodina po potopě vztah k mrakům a k dešti. Určitě si nepřáli ještě jednou nastoupit do archy, která byla poslední rok jejich domovem. Boží slib, že už nebude potopa, musel jejich uším znít jako skutečné evangelium – radostná zpráva.
Jak jim pak bylo, když se na obloze poprvé objevila duha? Co při tom prožívali? Pokud se pokusíme vžít do jejich pocitů, objevíme další rozměr Božího požehnání. Bůh si přeje, aby nás netrápily zbytečně různé strachy a obavy z budoucnosti.

Když čas od času na obloze zahlédneme nádhernou duhu, měla by nám připomínat, že požehnání, které dostal dané Noe a jeho rodina, platí i pro nás.