Mnohokrát jsem to zažil. Poznámka v žákovské knížce a navíc ještě oprávněná. V máminých očích jsem viděl, že mne i přes nesouhlas s tím, co jsem udělal, má stále ráda.
Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal. (Lukáš 22,59-62)
Při čtení příběhu Petrovy zrady se mi máminy oči vždy vybaví. Tak nějak si představuji i Ježíšův pohled, který uviděl Petr krátce po tom, co mu kohoutí zakokrhání připomnělo, že není takový borec, jak si ještě před chvíli myslel.
Dlouho jsem přemýšlel o tom, proč se Jidáš po své zradě oběsil, zatímco Petr uvěřil, že ho Ježíš nezavrhl. Dnes docházím k závěru, že o tom rozhodl právě tento pohled. Jidáš, na rozdíl od Petra, neuvěřil tomu, že by ho Ježíš po jeho zradě ještě mohl mít rád. Proto se na něj nepodíval a nemohl ani spatřit jeho pohled plný zármutku a současně i lásky.
Ježíš nabízí „druhou šanci“ každému z nás. Ten, kdo se na něj po svém selhání podívá, uvidí v jeho očích totéž co Petr – smutek a lásku.
Záleží na mně, na co se v životě zaměřím. Podle toho pak Boha uvidím jako tyrana, nebo jako toho, kdo mne má rád.
Pane Ježíši, to je pro mne nejsilnější příběh Bible. Petr Tě zradil a Ty jsi ho nepřestal milovat. V tom je naděje i pro mě. Díky.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Hádej, kdo tě udeřil
