Bylo to v době totality. Měli jsme hodinu marxismu-leninismu, který byl pro studenty vysokých škol povinným předmětem. Seděl jsem v učebně a snažil se poslouchat nezáživné povídání. Vtom jsem si všiml nápisu na vedlejší lavici.
Bylo tam napsáno: "Pohádka je něco, co není pravda. Například: Byl jednou jeden učitel marxismu-leninismu a ten byl úplně normální!" Z toho, co nás tehdy učitelé tohoto předmětu učili, si už skoro nic nepamatuji, tento nápis mi ale utkvěl v paměti.
Proč ho vzpomínám právě dnes? Pokud jste si v posledních dnech pustili televizi, určitě jste narazili i na nějakou vánoční pohádku nebo pohádkovou komedii. Na pohádky se díváme rádi, přestože všichni víme, že se jedná o vymyšlený příběh. Tedy, my dospělí.
Vzpomínám na doby svého dětství, kdy jsem pohádky prožíval ještě víc než dnes, protože jsem věřil, že jsou pravdivé. Věřil jsem v to, že nakonec dobro vždy zvítězí nad nenávistí a zlem...
Jenže pak jsem postupně odrůstal a poznával, že v reálném životě to většinou bývá jinak. Dobří často trpí a zlí si užívají života plnými doušky. Pomalu jsem poznával, že dobro vyhrává jen v pohádkách. A když vyhraje i v běžném životě, je to často jen výjimka, která potvrzuje pravidlo.
Dnes je Štědrý den. Spousta malých dětí věří, že jim večer přinese "Ježíšek" dárky. Dokonce sepíší všechna svá přání a pak mu pošlou dopis. Tato víra malým dětem vydrží ale jen krátce. Je to pro ně zklamání, když poznají, že dárky nenosí "Ježíšek", ale maminka nebo tatínek.
Z "Ježíška" se najednou stává pohádková postava, stejná jako americký "Santa Klaus" nebo v ruský "Děda Mráz". A protože "pohádka je něco, co není pravda", dostane stejnou nálepku i skutečný Ježíš a celé křesťanství. Zvykáme si na to, že zlo často poráží dobro a možná tak i v nás samých pomalu umírá touha po tom, stát na straně dobra.
Není to škoda? Není škoda, že jsme v Evropě i v naší vlasti zařadili "Krista" mezi pohádkové bytosti? Pokud se podíváme do historie našeho kontinentu, bylo to právě křesťanství a víra v Ježíše, co našim předkům dávalo odvahu i sílu chránit vlast a mnozí při tom dokonce položili svůj život.
Když se přiznám ke své víře v Ježíše, tak občas slýchám trochu ironickou poznámku: "Ty už jsi toho Ježíše někdy viděl? Tak mi toho Krista ukaž! Až ho uvidím, tak v něj uvěřím!" Musím přiznat, že jsem Ježíše nikdy neviděl. Nezjevil se mi, přesto ho ale vidím.
Kde je možné se s ním setkat? Ještě dřív než odpovím, si dovolím připomenout jeden biblický text, který se týká právě Ježíše, který by měl být ústřední postavou vánoc: "Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem." (Skutky 4,13)
Jak už jsem napsal, Ježíše jsem ještě nikdy osobně nepotkal. Ale vidím, jak působí v životech lidí, kteří z něj neudělali jen pohádkovou bytost. Poznal jsem narkomany a alkoholiky, kterým pomohl porazit jejich závislost. Na Mírově jsem se setkal s vězni, kteří se rozhodli změnit svůj životní směr. Mohu pozorovat, jak Ježíš dává sílu odpustit selhání a udržet pohromadě rodiny, které stály před krachem...
Ano, Ježíše jsem nikdy neviděl. Mohu ale pozorovat, jak působí nejen v mém životě, ale i v životech mých blízkým. Nejsme svatí a dokonalí, stále děláme chyby a pořád potřebujeme odpuštění. Možná právě proto, že si denně uvědomujeme svou nedokonalost, hledáme Ježíše. Ne toho pohádkového, ale toho skutečného.
Přeji vám krásné sváteční dny. Zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Možná neuvidíte zlaté prasátko, ale poznáte, jak působí Ježíš. Ne ten pohádkový, ale ten skutečný. Možná pak získáte odvahu mu říci, že si přejete, aby se projevil i ve vás. Aby vaše nitro naplnila víra, že i v tomto "zlém světě" je pořád lepší stát na straně dobra.
(Krátké kázání na dnešní "štedrovečerní besedu" pro ty, kdo by jinak byli doma sami.)
