Nedávno jsem měl špatný den. Nepohodl jsem se s nadřízeným, také jsem měl řešit problémy, které se mi zdály neřešitelné. Syn zápasil s bakalářskou prací, manželku bolela hlava a mne už třetí měsíc trápil takový divný kašel...
Zdálo se mi, že nikdo nemá tolik starostí, jako já. Myšlenky mne neposlouchaly a dělaly si, co chtěly. Na nic jsem se nemohl soustředit.
Nakonec jsem se rozhodl, že po delší době vyrazím na Lysou horu. Vzal jsem to zkratkou, která bere dech víc, než ostatní turistické trasy. Funěl jsem a chyběl mi dech. Šel jsem a vše, co mne trápilo, jsem říkal Bohu. Lil ze mne pot a s ním, jako by ze mne odcházely i mé trable.
Po osmdesáti minutách jsem byl nahoře. Díval jsem se dolů, směrem na Frýdek a hledal domeček, ve kterém bydlím. Zjistil jsem, že na tu dálku ho bez brýlí a dalekohledu neuvidím.
Vzpomněl jsem si na slova druhého žalmu: "Ten, jenž trůní v nebesích, se směje..." (Žalm 2,4) V té chvíli jsem své problémy i starosti uviděl tak trochu z Boží perspektivy a zachmuřený výraz v mé tváři vystřídal úsměv.
Vybavilo se mi také Ježíšovo ujištění: "Ani vlas z vaší hlavy se neztratí." (Lukáš 21,18) Bůh, který je ještě mnohem výš, než já, vidí i můj vlas. Já nevidím svůj dům a on vidí můj vlas. Pokud je to tak, tak se nemám čeho bát.
Sestupoval jsem z hory dolů. Když jsem se vrátil domů, divil jsem se, proč se mi před čtyřmi hodinami zdálo, že mám špatný den. Vždyť život je tak krásný.
Napsáno pro Křesťanaský magazín ČT, vysílaný 20.listopadu 2011.
