Minulý týden mi pošťačka donesla dopis s doručenkou. To člověka moc nepotěší, zvlášť, když je na něm razítko Policie české republiky. Uvnitř byla pozvánka k projednání dopravního přestupku.
Podíval jsem se do diáře a zjistil, že jsem místem, kde mne zachytila policejní kamera a radar, skutečně projížděl a navíc jsem v té chvíli spěchal, protože jsem jel pozdě na domluvenou schůzku.
Nechtělo se mi čekat čtrnáct dnů, tak jsem vzal telefon a zavolal, zda by to nešlo vyřešit hned. Policistka na druhé straně navrhla, že se můžeme setkat v poledne v její kanceláři.
Vybavil jsem se doklady, předvoláním a do peněženky jsem přidal trochu větší hotovost, abych mohl zaplatit případnou pokutu a vyrazil na místní oddělení Policie ČR. Tam jsem dostal k nahlédnutí fotografii, na které jsem projížděl křižovatkou kousek od našeho domu. Nic jsem nezapíral a celkem rychle jsme se dohodli na blokové pokutě.
Čekal jsem, že to bude horší. Nejen finančně, ale i to jednání. Pamatuji si ještě, jak se mnou kdysi jednali příslušníci Veřejné bezpečnosti a ve vzpomínkách se mi vybavily i výslechy na StB.
Vytáhl jsem peněženku, zaplatil a poděkoval. "Děkovat bych tu měla já. Za vaše peníze. Vy nemáte za co děkovat." odpověděla mi policistka. Odporoval jsem: "Ale mám. Mohlo to být horší!"
Pak jsme ještě chvíli povídali a nakonec jsme si podali ruce a já jel domů. Přestože jsem právě zaplatil pokutu, měl jsem docela příjemný pocit. Snad mi ho příští setkání s Policií ČR nepokazí.
