I starozákonní izraelský král David poznal období "Božího mlčení". Bylo to v době, kdy potřeboval mít jistotu pomoci shůry. V sázce totiž bylo celé království.
Šedesátý žalm je odezvou na dobu dobývání zaslíbené země. Vše vždy nešlo tak snadno, jak se nám to může na první pohled jevit, když čteme texty Starého zákona. Během těchto bojů nastalo období, kdy David narazil na odpor nepřátel a Bůh k tomu mlčel. Izraelci pak v bitvě tahali za kratší konec.
David volá k Bohu. Prosí ho, aby se už konečně ozval. Touží po odpovědi na své modlitby. Má pocit, že to Boží mlčení trvá už dlouho:
"Svému národu už jsi dal okusit hněvu,
vyprázdnit kalich hořkosti,
až pletou se nám nohy." (Žalm 60,5) Židé pomalu ztrácí odhodlání a někteří mají chuť utéci z boje. Pokud Bůh nezasáhne, tak tahle bitva skončí fiaskem. Vojsko se rozprchne a David bude muset ustoupit.
Jenže oni přece nebojují jen za sebe. Izrael se má stát národem, který ukáže celému světu, kdo je tu Bohem. Pokud chce Hospodin naplnit svůj plán, pokud chce splnit zaslíbení, které dal před věky Abrahamovi, pak je nemůže nechat padnout. Král se svého Boha ptá:
"Dal jsi svým věrným korouhev,
aby ji zvedli k ústupu,
nebo ve jménu pravdy?" (Žalm 60,6) I my se můžeme dostat do podobné situace. Jsme součástí novozákonního Izraele. Máme nést Ježíšův prapor. Kristova korouhev by neměla být zlámána a pošpiněna naším ústupem.
Pravdou je, že mám někdy pocit, že se už i mně pletou z toho všeho nohy. Je to, jako když jdete pěšky do patnáctého patra a už ve třetině lapáte po dechu. Chcete se nadechnout, ale plíce nejsou schopny přijmout tolik kyslíku, kolik by potřebovaly vaše nohy...
David se naučil, že v otázce víry nemůže spoléhat jen na své pocity. Vždy ho sice na chvíli dostanou do kolen, ale když pak s nimi přijde k Bohu, jeho rozum mu připomene zkušenosti z dřívější doby a on znovu začne věřit tomu, že Bůh i přes své mlčení ví o všem, co David a jeho bojovníci prožívají.
Bůh stále mlčí, ale David ví, že i když necítí jeho přítomnost, Hospodin je se svým lidem. Proto jeho modlitba pokračuje slovy:
"Zachovej svoje milé, zachovej si svůj lid,
svou pravicí ho podrž v boji." (Žalm 60,7) Často slyším povzdech věřících, které trápí, že Bůh neodpovídá na jejich prosby. Rádi by slyšeli jeho hlas tak, jako ho slýchal třeba Mojžíš, Abraham nebo Jan na ostrově Patmos. Také jsem měl kdysi podobné přání. Jenže pak jsem pochopil, že Bůh může odpovědět i beze slov. Může mluvit, aniž by otevřel ústa. A jsme to pak my, kdo s otevřenými ústy nestačíme sledovat, co se to děje.
Bůh ještě nic neudělal. David je v bitvě a jeho vojsko stále nemá navrch. Hospodin ještě neřekl ani slovo. Přesto David ve své písni zpívá:
"Svatý Bůh promluvil, ozval se, slyšte." (Žalm 60,8) Život mne učí důvěřovat Bohu i když mi emoce a smysly říkají, že neslyší a stále mlčí. Učím se ho slyšet ve zkušenostech, které jsme spolu prožili už dřív. Emoce totiž nejsou vždy spolehlivé a někdy mohou dokonce i lhát!
