Návštěvu Korintu si Pavel nechává na závěr své cesty. Předpokládá, že v přístavu bude nějaká loď, která ho dopraví přímo do Sýrie, odkud to už není daleko do Jeruzaléma. Těší se, že tam stihne oslavit velikonoční svátky. Jenže v Korintu se dozví, že Židé hlídají všechny přístavy v okolí Jeruzaléma, aby mu mohli zabránit v účasti na svátcích.
Rozhoduje se proto, že hned, jak pomůže korintským křesťanům vyřešit problémy, se kterými si sami neví rady, vydá se do Jeruzaléma po souši. Během svého pobytu v Korintu se Pavel s Lukášovou pomocí pouští do psaní dalších dopisů. První z nich je určen lidem, které vlastně ještě nezná, ale potřebuje jejich pomoc.
Na své cestě Řeckem totiž stále silněji vnímá svou touhu jít ještě dál. Láká ho cesta do Říma a pak dál do Španělska. Ví, že takovou cestu nemůže uskutečnit, pokud nezíská podporu lidí přímo v Římě. Už během cesty Makedonií a Řeckem slyšel, že v hlavním městě Římské říše vznikl křesťanský sbor. Když se teď v Korintu setkává s Foibé, která je diakonkou v Kenchrejích a právě cestuje do Říma, rozhoduje se, že využije této příležitosti a pošle po ní křesťanům v hlavním městě svůj dopis.
V první části dopisu se Pavel věnuje zvláštní teologické otázce: "Jsme spaseni dodržováním zákona nebo díky Boží milosti?" Během svých misijních cest došel k poznání, že zde je jádro problému mezi dvěma skupinami křesťanů. Ti, kteří pochází ze Židů, zakládají svou naději na spasení na svých skutcích. Bývalí pohané zase tvrdí, že je jedno, jak žijeme, hlavní je víra v Ježíše.
Pavel se proto ve svém dopise detailně zabývá otázkou "ospravedlnění z víry". Předtím ale neopomene podotknout, že před Bohem má stejnou šanci Žid i Řek: "Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil." (1)
Apoštol se jednoznačně staví za myšlenku, že spasení nemůžeme získat díky svým zásluhám. Je to jen a jen díky nezasloužené Boží milosti. Díky ní nám může Bůh dát i svou spravedlnost. Aby ale tato slova nemohli zneužít zastánci laciné milosti, Pavel hned nato dodává: "Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo, předně na Žida, ale i na Řeka; avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní." (2)
V dopise do Říma se Pavel znovu vyznává ze své lásky vůči Izraeli. Přestože ho Bůh poslal, aby byl apoštolem pohanů, Pavel se stále znovu pokouší pro Ježíše získat každého Žida, kterého potká. Proto se nemůžeme divit, že i v tomto dopise věnuje svému národu hodně místa. Připomíná, že to byli právě Židé, kteří od Boha dostali Desatero. Stejně tak i Mesiáš se narodil v židovské rodině.
Aby mohl popsat vztah křesťanů k židům, použije zvláštní obraz: "Je-li první chléb zasvěcen, je svatý všechen chléb; je-li kořen svatý, jsou svaté i větve. Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!
Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován.
Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se!
Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu. Jestliže tys byl vyťat ze své plané olivy a proti přírodě naroubován na ušlechtilou olivu, tím spíše budou na svou vlastní olivu naroubováni ti, kteří k ní od přírody patří!" (3)
Pavel svým duchovním sourozencům také posílá praktické rady, které jim mají pomoci obstát se ctí ve městě, které v té době nebylo křesťanství vůbec nakloněno. Římu totiž pomalu docházela trpělivost s neustálými povstáními Židů proti římské moci. A křesťany tu všichni považovali za židovskou sektu. Proto Pavel také píše: "Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle.
Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly." (4)
V závěru svého dopisu apoštol členům římského sboru představí svou touhu navštívit jejich město. Píše také, že pokud ho podpoří, chce jít dále na západ až do Španělska. Poté už jen připojí nádherný chvalozpěv: "Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen." (5)
Zatímco se Pavel připravuje na svou cestu do Jeruzaléma, sestra Foibé odváží jeho dopis do Říma. Když si ho křesťané sboru v Římě přečtou, prožívají díky poselství o ospravedlnění z víry zvláštní pocit svobody, který do té doby nepoznali. Nechají písařem vytvořit několik kopií Pavlova listu, které pak posílají křesťanům ve všech sborech, které znají. Jsou totiž přesvědčeni, že tento dopis by měl znát každý křesťan.
_________________________________________________________________________________________________________________
(1) Římanům 1,16-19; (2) Římanům 2,9-11; (3) Římanům 11,16-24; (4) Římanům 13,1-3; (5) Římanům 16,25-27
