Stává se vám někdy, že máte chuť zavřít se někde, kde nebude mobil, internet, televize a také, kde budete sami? Už jste někdy měli pocit, že se vám rozskočí hlava, pokud na vás ještě někdo ten den promluví? Myslím, že každý z nás už někdy pocítil touhu mít chvíli klid od všeho a od všech. Být se svými pocity a myšlenkami.
Moudrý král Šalomoun popisuje závěr života člověka, který své mládí nevyužil k budování vztahu se Stvořitelem. O tomto období života hovoří jako o létech, o kterých je možné prohlásit: "Nemám v nich zalíbení!" Svou roli při tom hrají i naše smysly, které už nejsou tak funkční, jako dřív.
Vedle zraku, který začíná postupně slábnout, mají staří lidé problémy i se sluchem. Když postupně přichází hluchota, člověk se najednou cítí sám i v místnosti, kde druzí vedou zajímavou diskuzi.
Šalomoun o tomto období píše:
"Dveře do ulice se zavřou,
hlas mlýnu, který mlel potravu, zeslábne,
až tě ve stáří i hlas ptáka vzbudí
a všechny písně ustanou." (Kazatel 12,4)
Díky Bohu zatím nejsem slepý a hluchý, ale také zjišťuji, že mi vadí, když je světla moc, stejně, jako když je ho málo. Moje oči už nezvládají to, co pro ně dřív nebyl problém. Podobné je to i s mým sluchem. Vadí mi, když je hudba příliš hlasitá, ale když je potichu, tak ji zase neslyším.
Nedávno jsme měli rodinou sešlost. Byl mezi námi i můj táta, který nedávno oslavil osmdesáté čtvrté narozeniny. Už delší dobu špatně slyší, zvlášť, když mluví více lidí najednou. Všímal jsem si, že chvílemi "byl mimo". Jako by vypínal, protože pokud se snažil vnímat vše, co v místnosti znělo, příliš ho to unavovalo.
Je to zvláštní. Znám lidi, kteří mne neslyší, když na ně mluvím, ale v noci je budí bzukot mouchy nebo komára. Neslyší zvonek, takže se k nim nedozvoníte, ale v noci je budí hlas zvonu, který je zavěšený ve věži kostela, vzdáleného několik kilometrů...
Vzpomínám na stařenku, která už téměř neslyšela. Bylo rychlejší si s ní dopisovat, než se pokoušet s ní vést rozhovor. Vždy, když jsem ji navštívil, byl problém se k ní dostat. Všichni sousedi věděli, že má návštěvu, jen ona ještě nic netušila. Byla skoro hluchá, ale já slyšel přes dveře, jak si zpívá. Chválila Boha a její zpěv byl velice příjemný.
Jednou jsme se jí ptali, co dělá, když je doma pořád sama a jestli se nebojí. Odpověděla: "Ale já tu nejsem sama. Každé ráno, hned jak se probudím, pozvu na návštěvu Ježíše a pak si spolu celý den povídáme a zpíváme. Takže se ani nebojím. Vždyť on mne chrání. A kdyby se mi i něco stalo, však on mne Bůh vzkřísí do lepší společnosti."
Tahle stařenka pamatovala na svého Stvořitele už v době, kdy ještě dobře viděla i slyšela. Dokázala s Ježíšem navázat důvěrný vztah, proto s ním i ve stáří prožívala každý den. Neměla strach ze samoty a její hluchota ji netrápila. Navíc se stále měla na co těšit. Nejen na Ježíšovu každodenní návštěvu, ale i na okamžik, kdy ji Bůh při vzkříšení povolá do svého království. Má můj obdiv. Ona i její Stvořitel.
