Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. ...
... Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli. (Lukáš 24,22-24)
Dva učedníci jsou už nějakou chvíli se svým Mistrem, ale pořád si ještě nevšimli, že je to on. Vypráví mu o tom, co tvrdily ženy, i o tom, co říkal Petr, když se vrátil od prázdného hrobu. Oni tomu ale nevěřili, protože byli stále ještě ve vleku tradičního židovského pohledu na roli Mesiáše v dějinách jejich národa.
Oba poutníci byli smutní a nešťastní, protože nechtěli uvěřit tomu, co viděli, slyšeli a co jim ještě před svou smrtí říkal Ježíš. Kdyby věřili slovům svého Mistra, tak se už od rána, kdy přišly ženy s tou novinou, mohli radovat.
Vlastně je to stále stejné. I dnes se setkávám s křesťany, kteří jsou smutní a zahořklí. Naříkají a nadávají na stav světa, ale přesto nechtějí brát vážně to, co o naší době říká Bible.
Jak to bude se mnou? Uvěřím biblickým proroctvím, která popisují dobu, ve které žiji? Budu schopen respektovat Boží slovo, když se v mém životě začne dít něco, co se mi nebude líbit? Jsem ochoten změnit svůj názor, nebo se raději budu držet zaběhlé tradice a toho, co si myslí většina?
Pokud se rozhodnu na současnou situaci hledět očima mého Stvořitele, nemusím být vystrašený a smutný. Naopak, mohu se už teď radovat z toho, že Ježíš, můj Pán, plní svůj slib a doprovází mne na mé životní cestě. Jde se mnou a chce mne přivést až k sobě domů, do svého věčného království.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
