Vždy jsem obdivoval básníky a lidi, kteří psali texty k písním. Mají totiž zvláštní dar – vyjádřit několika slovy to, k čemu já potřebuji málem celou knihu. David je jedním z nich.
20. žalm je dalším nádherným textem. David v něm vychází z vlastních zkušeností s Bohem. Celý život spoléhal na Boží pomoc. Proto radí:
"Až bude hodně zle, Pán Bůh ti odpoví,`
zachránil Jákoba, zachrání i tebe.
Svou pomoc hledej u něho, mysli na Jeruzalém.
Ne nadarmo jsi tam chodil Bohu obětovat." (Žalm 20,2-4)
"Život není procházka růžovým sadem!" Tuto větu jsem slyšel poprvé jako malý kluk a vlastně mne provází mým celým životem. Je pravdivá. Život není jen pohoda, hry a zábava. Přináší i chvíle, kdy se nám zdá, že se blíží konec. Často nás nejvíc trápí zdánlivé Boží mlčení. Modlíme se, prosíme Boha o pomoc a nic se neděje. Alespoň nám to tak připadá.
David podobné pocity znal velice dobře. Roky musel utíkat před Saulem snažícím se o likvidaci mladíka, který ho měl vystřídat na trůnu. Umím si představit, jak ve svých modlitbách volá: "Bože, proč jsi mne pomazal za krále nad Izraelem? Bylo mi toto vše zapotřebí? Proč musím stále utíkat? Proč jsem štvancem v zemi, které mám vládnout?"
Přeběhne pár roků a David napíše píseň, jejíž text máme v Bibli zachycený jako 20. žalm. Když bylo Davidovi už skutečně zle, Bůh mu odpověděl na jeho volání. Nenechal ho padnout. Zachránil ho, stejně jako zachránil Jákoba a další Davidovy předky. David říká, že Bůh "zachrání i tebe".
Zkus se ohlédnout zpět svým životem. Už tě Bůh někdy zachránil? Už ti někdy odpověděl na tvé zoufalé volání? Cos pak udělal? David pro takové životní chvíle radí:
"Ať naplní tvá přání, ať se přizná ke tvým radám,
ať tvé vroucí prosby Hospodin z milosti naplní.
Pak jeho pomoc oslav slovy nové písně,
a zvedni vzhůru prapor, barvy Hospodinovy!" (Žalm 20,5-6)
Jak už jsem psal v úvodu, nejsem básník ani hudební textař, takže asi nikdy nenapíšu novou píseň. Přesto jsem přesvědčen, že existuje spousta dalších způsobů, jako mohu Bohu poděkovat za to, co pro mne udělal.
Ježíš jednou uzdravil deset malomocných. Pak je poslal, aby se ukázali knězi, který měl právo je prohlásit za čisté. Teprve pak se mohli vrátit domů ke svým rodinám. Muži odešli. A pak se stalo něco zvláštního: Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan.
Nato Ježíš řekl: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
Řekl mu: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila." (Lukáš 17,15-19)
Samařan nebral své uzdravení jako samozřejmost. Moc dobře si byl vědom, komu vděčí za své zdraví. Proto se vrátil, aby Ježíši poděkoval a aby chválil Boha za své vrácené zdraví. Nevím, jestli přitom zpíval novou píseň. Ale všichni okolo vnímali jeho vděčnost a radost, která vyzařovala z jeho obličeje i ze slov, kterými hlasitě chválil Boha.
Až mi Bůh zase pomůže z problémů, chci ho chválit. Chci ho chválit i dnes za jeho pomoc, kterou vnímám celý svůj dosavadní život. Bože, děkuji!
