Teď leží sama, opuštěná. Přitom po ní tak toužil. Rozhádal se kvůli ní s tátou i mámou, ale nakonec si ji vyvzdoroval. Nějakou dobu to vypadalo na šťastný a dlouhý vztah. Teď tu leží sama, opuštěná...
Kamčík
Přemýšlím, kolik takových opuštěných mám na svědomí a docházím k závěru, že už je ani nespočítám. Opravdu je jich hodně.
Začalo to už v dětství. Toužil jsem po ní, ale rodiče na ni měli jiný názor. Prý se bez ní obejdu, tak ať dám pokoj. Bratr mi dokonce nabízel, že si na chvíli mohu půjčit tu jeho.
Nedal jsem pokoj a po pár dnech byla konečně má. Krásná, přesně taková, jak jsem si ji představoval ve snu. Když jsem s ní jel poprvé po ulici, měl jsem dojem, že se na nás všichni obdivně dívají. Říkal jsem si, že ji nikdy nikomu nepůjčím.
Za pár dnů mne omrzela a tak jsem ji půjčil kamarádovi, který říkal, že by ji chtěl mít alespoň na hodinu. Když jsem viděl to jeho nadšení, když nasedl na mou, před pár dny novou, koloběžku, na chvíli se mi vrátil ten pocit štěstí, který jsem měl, když jsme ji s tatínkem kupovali v obchodě.
Nakonec ta má nová super koloběžka, kterou mi všichni záviděli, zůstala opuštěná a už ani nevím, komu ji táta dal, když zjistil, že raději trápím bratrovo nové kolo...
Rodiče mne učili, že nemusím mít všechno, po čem toužím. Říkali mi, abych si pamatoval přísloví "Dvakrát měř a jednou řež". Jsem jim za to vděčný. Myslím, že mi dali dobrý vklad do života.
Přesto mám doma spoustu opuštěných hraček, po kterých jsem tak toužil. Kameru, foťák, hodinky... Spoustu knih v knihovně, které jsem nakonec ani nepřečetl... Protože se díky svému povolání občas stěhuji, učím se trochu víc přemýšlet, než, jak říká manželka, "koupím další krám do baráku".
I tak vím, že před příštím stěhováním budu zase rozdávat knížky a u kontejneru skončí mnoho věcí, které ještě někomu mohou udělat radost, ale teď ještě leží opuštěné v některé skříni nebo ve sklepě.
Těch opuštěných hraček je mi líto. Ale ještě více mne trápí, když se setkávám s lidmi, které si jejich partner nebo partnerka spletl s hračkou. Lidí, které také někdo odložil jako hračku a oni se teď nejen cítí opuštěni, ale opuštění skutečně jsou.
Při takových setkáních si vždy uvědomím, jak jsem rád, že mám okolo sebe lidi, kteří pro mne nejsou jen hračkou pro chvilkové potěšení, ale stali se pevnou součástí mého života.
Věřím, že to platí i naopak a vám přeji totéž. Vím, že to není to samozřejmost.
