"Tak vy si myslíte, že pravda se dá odhlasovat? Že právo je to, co se vám právě hodí? Jednáte, jako by už nad vás nebylo, namísto váhy užíváte pěst..." To jsou slova jedné písně.
Možná vás překvapí, že tahle píseň je stará zhruba 3 000 let. Napsal ji Izraelský král David a je zapsaná v knize Žalmů pod číslem 58. Nevím jak vám, ale já mám pocit, že popisuje dobu, ve které žiji.
Dějiny nás učí, že vždy žili lidé, kteří si mysleli, že pravda je něco, co určujeme my, lidé. Dovolím si uvést několik příkladů:
- Ve středověku církev likvidovala hvězdáře, kteří poukazovali na to, že se Slunce netočí okolo naší Země, ale naopak, Země obíhá okolo Slunce.
- Němci si zase odhlasovali pravdu, že jsou nadřazenou rasou, která má právo diktovat všem ostatním své podmínky. 6 000 000 příbuzných výše citovaného krále Davida tahle pravda stála život.
- Komunisté zase vzali vážně slova Marxe, Engelse a Lenina a na každém sjezdu hlasovali o tom, co bude od toho okamžiku pravdou.
- Dnes se o něco podobného pokouší třeba Evropský parlament, jehož poslanci mají zato, že právě oni mají patent na pravdu.
Vrátím se ještě k prvnímu příkladu. Slunce nezajímá, co si myslíme my, lidé. Je zdrojem energie pro nejbližší planety, které okolo něho obíhají po drahách, stanovenými danými přírodními zákony. Země bude dál obíhat okolo Slunce, a nic na tom nezměníme, ani kdybychom hlasy všech obyvatel naší planety odhlasovali, že se má naše Země třeba točit opačným směrem.
V postmoderní společnosti není termín pravda moc oblíbený. Protože, co je to vlastně pravda? Existuje vůbec nějaká pravda? A potřebujeme ji?
A tak dnes všechno relativizujeme. Morálka je přežitek a o tom, co je dobré a co je zlé, rozhoduje většina. Když se někdo dovolí postavit proti proudu, je za blázna.
Jako příklad nám může posloužit náš současný prezident. Jako jeden z mála má ještě tu odvahu (nebo drzost) věřit na pravdu, která nevznikla hlasováním. Kolikrát byl českým i světovým tiskem označován za exota, což je jen jiný výraz pro blázna. Dočkal se omluvy, když se ukázalo, že měl zase pravdu?
V poslední době zvedají emoce dva případy – Natálka a Patrik. Jaká je pravda? Má pravdu pan Robert Poch, kterému se vynesené tresty zdají přiměřené? Nebo má pravdu pan Karel Kříž, který s nimi hrubě nesouhlasí? Je měřítkem pravdy čtenost jejich článků nebo karma? Rozhodují o tom, co považujeme za pravdu, naše hlasy?
Žijeme v době, kdy o tom, "co se stane pravdou", z velké části rozhodují média a blog je jedním z nich. Možná by stálo zato se i zde, na blogu, vrátit na začátek a položit si otázku, kterou už před třemi tisíci lety zvedl král David:
"Tak vy si myslíte, že pravda se dá odhlasovat?
Že právo je to, co se vám právě hodí?
Jednáte, jako by už nad vás nebylo,
namísto váhy užíváte pěst..."
