Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ (Lukáš 19,5)
Zacheus předběhl zástup, který se tlačil kolem Ježíše, a vylezl si na moruši, ze které měl krásný výhled. Našel si místo, které nebylo ze země moc vidět. Netoužil po tom, aby si ho všichni všimli a smáli se mu. Sedí na větvi a čeká.
Za chvíli už slyší hluk blížícího se davu. Snaží se mezi nimi zahlédnout Ježíše. Po chvíli jej už vidí. Jde a něco vykládá. Jak se Ježíš blíží, Zacheus cítí, jak jeho srdce začíná bít stále rychleji.
A pak se to stalo. Ježíš se zastavil pod moruší a dívá se vzhůru. Po chvíli se tím směrem dívají všichni v zástupu. Jakmile uviděli toho malého mužíka, který se snažil skrýt za větví, začínají se mu smát a pokřikovat na něho.
Ježíš se k nim ale nepřidává. Jeho tvář zůstává vážná. Pokynem ruky všechny zklidňuje a teprve, když pokřik a smích utichne, znovu zvedá svůj pohled vzhůru. Dívá se Zacheovi do očí, ve kterých vidí obavu z toho, co bude následovat.
Pak z jeho úst zazní něco, čemu nikdo nechce věřit. Ježíš chce navštívit toho zloděje a zrádce přímo u něho doma. Zve se k němu na hostinu. Zákoníci a farizeové si v duchu říkají: „Jak je to možné? Copak neví, s kým má tu čest? Tak by se přece Mesiáš chovat neměl!“ Jejich pobouření se přenáší na zástup.
Ježíše to ale v té chvíli nezajímá. V centru jeho pozornosti je ten malý mužík na stromě. Ježíš ví, že má v nitru upřímnou touhu po spasení, ale nemá odvahu uvěřit, že by se něco takového mohlo týkat i jeho. Zacheus se dívá Ježíši do očí a vidí v nich lásku i porozumění a ví, že ho Ježíš může spasit.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
