Odpověděl jim: „I já vám položím otázku. Řekněte mi, odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe či od lidí?“ Oni o tom mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘
Řekneme-li ‚od lidí‘, všechen lid nás bude kamenovat, protože jsou přesvědčeni, že Jan byl prorok.“ A tak odpověděli, že nevědí, odkud. (Lukáš 20,3-7)
Na chrámovém nádvoří se opět shromáždil dav lidí. Někteří přišli v rámci přípravy na nadcházející Velikonoce, ale většina je tu kvůli Ježíši. Očekávají jeho další kázání a doufají, že konečně zavelí ke vzpouře proti císaři.
Chvíli poté, co začne kázat, se k němu davem proderou velekněží a zákoníci. Jeden z nich si bere slovo: „Pověz nám, jakou mocí to činíš a kdo je ten, který ti tu moc dal.“ (Lukáš 20,2) Protože už tyto duchovní vůdce dobře známe, je nám jasné, že tou otázkou se snaží Ježíši opět dostat na kobylku.
Dav ztichne a všichni čekají na odpověď. Jenže i Ježíš ví, o co jim jde. Proto místo odpovědi sám položí otázku. Ti, kteří se ho snaží chytit do pasti, v ní nakonec sami uvíznou. Když jim to dojde, dělají, že neví.
Velekněží, zákoníci a starší velice rádi dávali na odiv své znalosti. Teď jsou svou vlastní taktikou zahnání do kouta. Raději tvrdí, že něco neví, než by přiznali pravdu. Místo pokání raději plánuji Ježíšovu smrt, protože jejich nitro ovládla nenávist.
V životě se dostáváme do situací, kdy je místo odpovědi účinnější použít protiotázku nebo raději neodpovědět vůbec. Například, když máme jistotu, že tázajícího nezajímá pravda, ale chce nás buď zesměšnit nebo dostat do úzkých.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
