Jste hrdí na své děti? Já na své dva syny ano. Tím nechci v žádném případě tvrdit, že by byli dokonalí nebo svatí. Někdy mě dokážou i pěkně vytočit. Přesto jsem rád, že je mám.
Výchovu v naší rodině většinou obstarávala manželka. Zatímco já byl v práci, ona vařila, prala, žehlila... A mezitím stihla klukům vyprávět pohádky, chodila s nimi na procházky do přírody, učila je hrát pexeso. Také je naučila plavat a spoustu dalších užitečných dovedností.
Jejím největším přínosem pro budoucnost našich kluků bylo jednoduché pravidlo, které se je pokoušela učit už od útlého dětství. Když jsem se jí ptal, odkud tuhle moudrost má, řekla, že je to takový její souhrn toho, co učí Bible o lásce.
Věřím, že po tomto představení jste na to pedagogické pravidlo zvědaví už i vy. Je opravdu jednoduché. Jinak bych si ho totiž nedokázal zapamatovat i já.
Jak zní? Prostě:
1. Neubližuj sobě.
2. neubližuj druhým lidem,
3. neubližuj přírodě,
4. neubližuj ani věcem.
Manželka klukům také vyprávěla o Bohu, který sice bydlí daleko ve vesmíru, ale i tak dokáže lidem pomáhat toto pravidlo dodržovat. A protože nás má rád, tak nám také pomáhá napravovat škody, které vzniknou vždy, když někomu nebo něčemu ublížíme.
Dnes už jsou oba synové dospělí. Když sleduji jejich životní osudy, myslím, že se mé ženě výchova podařila. Mohu na ně být hrdý a jejich mámě za to patří mé uznání.
Napsáno pro Křesťanský magazín ČT 2. Záznam zde.
