V životě jsme občas v situacích, kdy se vzpíráme tomu, co má nastat. Pokud nám něco není příjemné, máme tendenci se tomu raději vyhnout. Nakonec, kdo by toužil po utrpení?
Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. (Matouš 26,37-40)
Pro někoho je to možná překvapivé, ale i Ježíš prosí Boha, aby zvážil, zda je nutné, aby musel jít „cestou kříže“. Má strach. Na rozdíl od nás dobře věděl, co to je smrt na kříži. Byla to v té době ta nejbolestivější smrt, se kterou bylo spojeno pohrdání těmi, kteří jí museli projít.
Ježíš i přes to nakonec řekne: „Bože, ať je po tvém!“ Vede ho k tomu láska k nám. On, Stvořitel, sestoupil na naši Zemi a zemřel smrtí, která by jinak čekala nás. Dokázal tím, že ďábel lhal, když v ráji tvrdil, že nás Bůh nemá rád.
V modlitbě „Otče náš“ jsme vedeni k tomu, abychom se nebáli říci „buď vůle tvá“. Ježíš, který nás učí tuto modlitbu, nás vede k tomu, co sám dělal. I z jeho úst zazněla slova: „Otče můj, ne jak já chci, ale jak ty chceš.“
Mnohokrát v životě jsem měl problém tato slova říci. Jakmile jsem to ale udělal, mé nitro znovu naplnil pokoj a klid.
Bože, podobně jako Ježíš i já bych někdy raději neprožíval to, co mi není příjemné. Nauč i mne říkat: „Buď vůle Tvá“. Amen.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: To mne neznáš ...
