V první části této písně David zpívá o tom, jak rád přichází do Boží blízkosti, kde může prožívat jistotu odpuštění svých hříchů i Božího přijetí.
Díky Boží milosti tak může dosáhnout stavu, kdy se mu protiví"společnost ničemů" a není mu ani blízká "bezbožnost a nevěra". V Boží přítomnosti touží po tom, aby mohl mít "vždy čisté ruce".
Bůh na tyto jeho touhy odpovídá tím, že mu hříchy odpouští a znovu mu vrací nejen čistotu rukou, ale i svědomí. Omilostněný David pak vyznává něco, co zní dost zajímavě, když v té době ještě nestojí chrám a Bůh stále ještě přebývá v mobilní svatyni:
"Bože, miluji dům, kde bydlíš
a kde se věrným zjevuje tvá sláva." (Žalm 26,8)
Lidé dnes všeobecně mají odpor k církvím a kostelům. I ti, kteří věří v Boha, často raději hledají možnost, jak se s ním setkávat někde jinde. Vyhýbají se společenství dalších věřících a neuvědomují si, že se tím ochuzují o možnost vnímat projevy Boží slávy, které ve své samotě nikdy neuvidí.
Právě ve společenství dalších lidí, kteří hledají a nalézají Boha, totiž můžeme pozorovat zázrak proměny každého, kdo vstoupí do Boží přítomnosti. To je také projev Boží slávy, který se projeví jen v domě, kde bydlí Bůh – tedy tam, kde se schází společenství lidí, kteří u Boha hledají milost a pokoj pro své svědomí.
"Nepatřím, Pane můj, k bezbožným lidem,
kteří si neváží života druhých,
podvody a úplatky si plní kapsy." (Žalm 26,9-10)
Morální úroveň světa upadá. Politici dnes mohou mít milenky, mohou tunelovat i krást a jejich voličům to nevadí. Stále více lidí bere jako normální, když bohatnou na úkor těch, které okradli nebo na kterých si díky své moci vynutili úplatek.
David tu ale upozorňuje ještě na jeden problém, který je dnes velmi aktuální zvláště u mladší generace – "nevážení si života". V posledních letech se zvláště v bohatších částech naší planety rozmáhá touha po adrenalinových zážitcích. Lidé, kteří mohou žít spokojený a šťastný život, protože jim nehrozí hlad a chudoba, hledají dobrodružství. Hledají napětí a často i strach...
Ten, kdo vstoupí do "Božího domu", pozná, že to není životní styl, který Bůh přijímá a schvaluje. Hospodin totiž Davida učí, že skutečné životní hodnoty nejsou ukryty v tom, po čem touží většina lidí. Touha po moci, bohatství totiž většinu lidí nakonec připraví o poctivost a dobré svědomí. Touha po adrenalinovém dobrodružství zase připravuje o zdraví a často i o život.
David, který rád pobývá v Boží přítomnosti, říká:
"Vyhýbám se hříchu, přece však záchranu a smilování
hledám před tvým soudem, Hospodine.
V tobě jsem nalezl bezpečný základ,
mezi tvými věrnými tě nepřestanu chválit." (Žalm 26,11-12)
Král David si nemohl stěžovat na nedostatek adrenalinu. Jeho život byl dobrodružný. Jako pastýř bojoval se šelmami, pak léta utíkal před lidskými predátory. V této době se naučil spoléhat nejen na Boží pomoc, ale i na jeho milost, kterou potřeboval zvláště tehdy, když jeho ruce nezůstaly čisté. Poznal, jak snadno přijde o klidné svědomí, když se vzdálí z "Božího domu". Proto tak touží po tom, aby už z Boží blízkosti nemusel nikdy odejít. David se vlastně už zde učí tomu, co bude jednou náplní věčného života – učí se neustále chválit Boha.
