Někteří ze zákoníků na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl.“ A už se neodvážili položit mu jinou otázku. (Lukáš 20,39+40)
Podle Lukáše končí všechny pokusy velekněží, farizeů, zákoníků, saduceů a starších, aby Ježíše porazili v diskuzi o tom, co říká Zákon. Pochopili, že ten „nevzdělaný učitel“ zná Písma lépe než oni všichni dohromady.
Tito lidé měli vše, aby mohli Ježíše přijmout jako Mesiáše. Mohli se radovat ze spasení. Měli poznání, vídali se s Ježíšem, byli svědky jeho zázraků, poznali jeho moudrost a přesto ho nepřijali. Proč? Protože nechtěli.
Stále více vnímám, jak důležitá je touha po poznání Boha. Ten, kdo touží po Bohu, Boha najde i bez zázraků. Ten, kdo o Boha nestojí, ho nenalezne ani v zázracích. Všichni Ježíšovi protivníci věděli, že má pravdu. Proto měli strach mu položit další otázku. Báli se, že „pravdu“ objeví i ti, kteří ji doposud hledali u nich. Znali pravdu, a přece ji odmítli. Vědět totiž ještě neznamená věřit a důvěřovat.
Pokud dobře naslouchám Bibli, pak v ní naleznu Boha. Když se naučím naslouchat Bohu a poznám, jaký je, musím i já nakonec uznat, že mne přesahuje a má pravdu. A jen ten, kdo něco takového prožil a ucítil dotyk Boží moudrosti a lásky, dokáže ocenit, jak osvobozující je to pocit.
Lidé v zástupu okolo Ježíše viděli a slyšeli totéž. Přesto byl pro jedny Spasitel, který je miloval, zatímco pro ty druhé to byl nepřítel národa, kterého je třeba se co nejdříve zbavit.
Je na čase si položit otázku: „Kým je Ježíš pro mne? Je to můj přítel, nebo nepřítel?“ Odpověď rozhoduje o mé věčnosti.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
