Ještě v dobách totality jsem od mého šéfa často slýchal jeho oblíbenou větu: "Práce by byla, ale lidi nejsou!" Reagoval tak vždy, když někdo potřeboval jeho pomoc, a mu se zrovna nechtělo.
Dnes jsem si na ta slova mého tehdejšího nadřízeného vzpomněl, když jsem četl jeden starý příběh, který je zaznamenán v evangeliu podle Jana. Přestože se odehrál před dvěma tisíci lety, je stále aktuální: V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let.
Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: "Chceš být zdráv?"
Nemocný mu odpověděl: "Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde."
Ježíš mu řekl: "Vstaň, vezmi lože své a choď!"
A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. (Jan 5,2-8)
Nechejme teď stranou, zda tomu, co se v tomto příběhu píše, věříme nebo to považujeme jen za pohádku nebo starou legendu. Mne v něm zaujala odpověď člověka, který už léta leží na místě, kde se čas od času projevuje zvláštní uzdravující síla. Stačí jen být ve správný čas na správném místě.
U nemocného člověka se zastavuje nějaký Ježíš a ptá se ho, zda chce být zdravý. To je zvláštní otázka na takovém místě. Nemocný se ale neurazí ani nenaštve, ale odpoví: "Copak mohu doufat? Nemám nikoho, kdo by mi pomohl dostat se do vody ve chvíli, kdy uzdravuje. Nemám člověka!"
Často se dostávám na místa, kde je možné potkat lidi, kteří se najednou ocitli sami. Bývá to v nemocnici, ve vězení, v domově důchodců, v hospici, ale dokonce i v krásné honosné vile nebo v paneláku plném lidí. Naše doba dokáže být krutá a stále více z nás se ocitá v situaci, kdy najednou ani my nemáme nikoho, kdo by byl s námi ve chvíli, kdy máme strach z toho, co je před námi.
Bojíme se nemoci, nezaměstnanosti, stáří i smrti, protože to vše jsou životní etapy, ve kterých i nám hrozí, že zůstane sami. Znám spoustu lidí, kteří raději nemyslí na to, co bude zítra. Je to jejich způsob, jak se vyrovnávají s tím, že už teď jsou sami a hrozí se toho, co bude, až je opustí síly a najednou se stanou závislými na pomoci druhých. I je děsí otázka: "Budu mít někoho?"
Díky dobrovolnictví jsem potkal řadu báječných starých lidí, kteří se svou samotou bojují tím, že pomáhají lidem, co jsou na tom ještě hůře než oni. Starají se o potřebné a nemají ani čas myslet na to, co bude, až se oni sami dostanou do role těch, kteří budou potřebovat „člověka“. Vlastně se toho ani nemusí bát, protože našli nové přátele i mezi dalšími dobrovolníky. Poznali lidi, kteří jsou ochotní postarat se o toho, kdo najednou zůstal sám a nemá už dost sil k tomu, aby si zajistil základní životní potřeby.
Možná je namístě položit si pár otázek: "Mám někoho, kdo mi pomůže, až už nebudu schopný se postarat sám o sebe? Co mohu udělat pro to, abych se nemusel bát samoty? Neměl bych se sám stát „člověkem“ někomu, kdo se právě teď cítí osamocený? Jak jsou na tom mí rodiče, nečekají, že se u nich dnes zastavím?"
Lidová moudrost říká: "Jak si kdo ustele, tak si i lehne."
A další dodává: "Co kdo zaseje, to také sklidí."
Ježíš, který vystupoval v úvodním příběhu, také nabízí prostou radu: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci." (Matouš 7,12)
Dnes rozhoduji o tom, co mne jednou čeká. Svým jednáním ovlivňuji to, zda jednou, až to budu potřebovat, budu mít svého „člověka“.
