Ráno jsem byl vzhůru o něco dříve než obvykle, a i dál šlo všechno jako po drátku, takže jsem se rozhodl zajet nakoupit. Vyšel jsem z domu a slyšel přijíždějící šalinu. Dal jsem se do běhu, abych ji stihl.
Řidička mne viděla a zdálo se, že čeká, až doběhnu. Jakmile jsem se ale přiblížil ke dveřím, tak mi dveře se škodolibou radostí ve tváři zavřela před nosem a odjela.
Chvíli jsem brblal, ale pak mi došlo, že vlastně nikam nespěchám a nemám proto důvod se vzrušovat. V té chvíli jsem na zemi uviděl svůj mobil. Vypadl mi při dobíhání a kdybych odjel, zůstal by ležet na zastávce. Takže jsem byl paní řidičce nakonec vděčný za její škodolibost. Mobil jsem dal do bezpečnější kapsy a další šalinou vyrazil na nákup.
O hodinu a půl později jsem už byl doma a chtěl si zavolat. Jenže jsem mobil nemohl najít. Půjčil jsem si telefon od babičky, abych se prozvonil, ale v tom jsem na displeji uviděl, že volá manželka. Chtěla vědět, jestli jsem neztratil mobil. Zeptal jsem se jí, jak to může vědět. Odpověděla, že se jí ozval můj kamarád. Ráno mi prý volal na mobil, ale ozval se mu cizí člověk, který mu řekl, že našel můj mobil. Domluvili se, že mi přes mou ženu vzkáže, abych se s nálezcem spojil a dohodl si s ním místo a čas předání.
V tom okamžiku se mi ulevilo. Před chvílí jsem ještě přemýšlel o tom, co vše budu muset zařídit, pokud mobil nenajdu, a teď jsem najednou věděl, že o mobil přijdu jen na jeden den.
O chvíli později jsem už mluvil s nálezcem. Slíbil, že mi mobil odpoledne přiveze až domů, a slib splnil. Byl to mladý muž, instalatér. Mobil našel ráno, když šel z domova ke svému autu. Můj „ajfon“ ležel na koleji. Kdyby ho nezvedl, zbyla by z telefonu jen placka.
Uvědomil jsem si, že jsem v obchodě platil mobilem a podvědomě ho zase strčil do té nesprávné kapsy. Pak jsem opět dobíhal šalinu, která mi tentokrát neujela a mobil mi při běhu vypadl z kapsy. Pokud by šel můj dobrodinec z domu o pár minut později, už by se kamarád na můj mobil nedovolal.
Děkoval jsem Bohu za toho poctivého muže, který dokonce odmítl nálezné. Dal jsem mu aspoň moji poslední knížku, kterou rád přijal. Popřál jsem mu Boží požehnání a on mi popřál totéž. Ještě jsme se domluvili, že si uložím jeho telefonní číslo, kdybych v budoucnu náhodou potřeboval instalatéra a pak jsme se s úsměvy na tváři rozloučili.
Teď je večer, já mám mobil, a v nitru mne hřeje příjemný pocit z toho, že slušní lidé ještě nevymřeli. Prožil jsem den bez mobilu. Opravil jsem vysavač a hned ho vyzkoušel, pak jsem ještě něco dokoupil, uvařil polévku a upekl kuře. Nějaký čas jsem věnoval babičce, chvíli jsem si četl... Až na ten ztracený mobil prostě běžný den důchodce.
Lidová moudrost říká, že „za blbost se platí“. Jsem rád, že díky dobrým lidem to máme občas o hodně levnější. A doufám, že se naučím dávat mobil do té správné kapsy, protože příště už by to tak dobře dopadnou nemuselo.
