„Mluviti stříbro, mlčeti zlato!“ Myslím, že každý z nás už jsme zažili situaci, kdy jsme si přáli, abychom mohli vrátit čas, protože z našich úst vyšlo něco, co nemělo.
Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. (Kazatel 5,1)
Šalomoun zmiňuje něco, co nám může uniknout. Pokud někoho zraníme tím, co nám neuváženě vyjde z úst, většinou to zjistíme, když ne hned, tak brzy, a pak se to snažíme napravit.
Často si ale neuvědomujeme, že vše, co vyslovíme, slyší i Stvořitel, který, jak jsme četli včera, bude jednou soudit spravedlivého i svévolníka. Šalomoun nám proto radí, ať se raději učíme mluvit méně.
Vedle soudu je tu ale ještě jeden důvod, proč bychom si před Bohem měli dávat pozor na to, co říkáme. On má totiž moc splnit naše přání. Z vlastní zkušenosti vím, jak jsem byl mnohokrát rád, když Bůh nesplnil to, oč jsem ho žádal. Teprve zpětně jsem si uvědomil, co vše bych tím ztratil.
Často je lepší mlčet než mluvit. Jak poznám, kdy je třeba mluvit hodně, kdy méně a kdy bude nejlepší, když budu držet svá ústa na uzdě? Šalomounův otec David v jedné své modlitbě prosí: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku.“ (Žalm 141,3) Moudrá modlitba.
Bože, i když nechci, má ústa už mnohokrát ublížila. Dej mi, prosím, moudrost, ať vím, kdy mluvit a kdy raději mlčet.
Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.
Minulý díl: Manželský trojúhelník
