Prognostici se předhánějí v tom, kdo správně odhadne to nejpodstatnější, co nás čeká a nemine v roce 2022.
Bude válka na Ukrajině? Budeme mít v zimě čím topit? Zvládneme inflaci? Skončí už konečně pandemie a začneme zase žít svobodně jako před ní?
Podobných otázek je spousta a všechny jsou důležité. Tou nejdůležitější událostí je ale návštěva našich blízkých, které jsme v poslední době opomíjeli.
Díky své profesi jsem mohl navštěvovat staroušky v domovech důchodců i v době, kdy byly v důsledku lockdownu uzavřeny pro běžné návštěvy. Už ode dveří jejich pokoje jsem v jejich očích vnímal radost z toho, že vidí někoho, kdo si na ně udělal čas, a dokonce se kvůli nim nechal „šťárat“ v nose.
Pravidelně navštěvuji i pětadevadesátiletou stařenku, která už jen leží na své posteli. Při jedné návštěvě její tvář zářila mnohem více než obvykle. „Vlastíku“, přivítala mne, „zítra přijede na návštěvu moje dcera!“ V té chvíli mi došlo, co je zdrojem té mimořádná záře, která projasnila celý pokoj.
Zopakuji ještě jednou: Tou nejdůležitější událostí v nadcházejícím roce je návštěva našich blízkých, které jsme v poslední době opomíjeli.
Proč je taková návštěva nejdůležitější událostí celého roku? Pokud jsme obklopeni lidmi, kterým na nás záleží a kteří ví, že nám záleží na nich, naplní se i na nás to staré lidové moudro, podle kterého je „sdílená bolest poloviční a sdílená radost dvojnásobná“. Z vlastní zkušenosti ještě doplním, že s počtem těch, se kterými se takto můžeme sdílet, se bolest ještě více dělí a radost o to více násobí.
Máme doma dvě babičky – moji mámu a mámu mojí ženy. Také na jejich tvářích mohu vidět tu zvláštní záři, když se doví, že je navštíví některé z jejich dětí, vnoučat či pravnoučat. Je pravda, že návštěvy je už unavují a vždy, když se za návštěvou zavřou dveře, míří do postele, aby si odpočinuly. Jakmile se ale dají trochu do kupy, už žhaví mobil, aby se o svou radost podělily s kamarádkami.
Možná spoléháme na to, že našim starouškům stačí jednou za rok zavolat nebo poslat sms. To možná stačilo v době lockdownu, ale ne teď, když nám nic nebrání v návštěvě.
Když vídám smutné tváře staroušků, na které si jejich děti už delší dobu neudělaly čas, vybavují se mi slova ze známé Nerudovy básně Dědova mísa: „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ Ono totiž nejen ve 2. světové válce platilo, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“.
Před námi je 365 dnů roku 2022. Nechceme-li zmeškat tu nejdůležitější událost roku, pak – pokud naši nejbližší nebydlí mimo dosah našich možností – navštivme je ještě dnes. Pamatujme, také nám se jednou třásti bude ruka...
Navíc, už zítra může nastat okamžik, kdy bychom je rádi viděli a navštívili, ale už to nebude možné. A to by byla škoda.
