Minule jsme Hagaru, egyptskou služebnou Sáry a matku Abrahamova prvního syna Izmaela, opustili ve chvíli, kdy ji Abraham posílá pryč z tábora. Na cestu jí dává jen trochu vody do měchu a k tomu chléb. Bůh mu totiž slíbil, že se o jeho syna postará. Izmael byl sice první, ale neměl být prvorozený. Tím se stane Izák, kterého Abrahamovi v jeho stu letech porodila Sára.
Podívejme se, jak Bůh plní slib, který dal: Šla a bloudila po Beeršebské stepi. Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem.
Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: "Nemohu se dívat, jak dítě umírá." Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se.
Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: "Co je ti, Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ."
Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít.
A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a jeho matka mu dala ženu z egyptské země. (Genesis 21,14-21)
Hned na úvod bude dobré, když si všimneme něčeho, co asi zarazí každého, kdo tento příběh čte. Izmael už zřejmě nebyl malé dítě, přesto ho jeho matka nosí. Co s tím? Není tu v textu chyba? Nezapomněl vypravěč, že se tu nejedná o miminko? Spousta teologů hledala vysvětlení, ale zatím nikdo nepřinesl nic, co by jednoznačně vysvětlovalo, o co tu jde. Takže se tím nebudeme trápit ani my. Zůstaňme u toho, že Izmael mohl mít nějaké postižení, díky kterému začal chodit až později, když dospěl. Možná zůstal postižený celý život, protože lučištníka může dělat i člověk, který není zrovna atlet.
V tomto příběhu nás dnes zajímá něco jiného. Otázkou je, zda Bůh plní sliby, které dává. Můžeme mu věřit i my? Je možné brát vážně zaslíbení, která dává Bůh v Bibli i nám? Neudělal Abraham špatně, když Hagar propustil bez toho, že by se o ni postaral a dal jí s sebou pár sluhů a velbloudů, kteří by nesli trochu zlata do začátku?
Téma, které se jako zlatá nit vine nejen Abrahamovým příběhem, ale celou Biblí, je naše schopnost na plno důvěřovat Bohu. To chtěl Bůh naučit i Hagar. Před několika lety slíbila své paní, že jí porodí syna, který se pak stane dědicem Abrahamova majetku, protože ho Sára adoptuje za vlastního. Jenže když se Izmael narodil, Hagar si to rozmyslela a slib nesplnila. Myslela si, že dokáže Abrahama přesvědčit, aby si ji vzal za svou právoplatnou manželku. Věřila, že Abraham pak bezdětnou a neplodnou Sáru zapudí.
Nic z toho se ale nestalo. Teď je sama zapuzená a ještě má syna, který zatím vyžaduje její péči. Má ještě nějakou šanci? Hagar putuje nějakou dobu pouští. Nemá žádný cíl. Na zádech nese syna a také měch s vodou a trochu chleba. Pak voda dojde a Hagar myslí na smrt. Připadá si opuštěná, zklamaná a podvedená.
Je jí jasné, že si to zavinila sama a tak ani nemá odvahu prosit o pomoc nebesa. Je přesvědčená o tom, že ji i se synem čeká smrt žízní. Pávě v té chvíli se jí ozve ten, v jehož pomoc se neodvážila doufat. Přivedl ji k pramenu vody a pak ji vedl dál. Dovedl ji mezi lidi, kteří jí a jejímu synovi pomohli najít nový domov. U Izmaela má původ národ, který je v současné době už několik let středem pozornosti celého světa - nemanželský Abrahamův syn je praotcem Arabů.
Hagar se naučila spoléhat na Boží pomoc a Bůh se o ni i jejího syna postaral. Vlastně se o její potomky stará dodnes. Hospodin i dnes plní slib, který dal Abrahamovi a na poušti pak také Hagar.
