Otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim: „Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Lukáš 20,21-25)
Další pokus dostat Ježíše do pasti. Zdánlivě nevinná otázka: „Co říkáš na placení daní? Máme my, Židé, Boží lid, platit daň císaři? Vždyť už platíme desátky Bohu. To je náš vládce. Co radíš?“
Před otázkou zazní lichotka: „Mistře!“ Oslovení, které používali žáci vůči svému učiteli. Teď zazní od učitelů. kteří stojí v čele národa. Skoro to vypadá, jako by se od něj chtěli učit.
Pokušitelé zapomínají, s kým mají tu čest. Mesiáš je má přečtené. Vidí do jejich nitra a dobře ví, oč jim jde. Ví, že svou náklonnost jen předstírají, aby se ho mohli zbavit.
Ježíš říká: „Ukažte mi vaše peníze!“ V období svátků lidé měnili svou měnu za speciální mince, které byly určeny k tomu, aby jimi byla zaplacena „chrámová daň“. Duchovní, kteří žili z desátků, mu ale podávají peníz s obrazem císaře.
Ježíšovu odpověď už známe. Lichotky ho nezmátly a dal opět jasně najevo, že zná Písma lépe než oni, protože to byl on sám, kdo inspiroval Mojžíše a další autory Starého zákona.
Setkávám se s věřícími, kteří si myslí, že je třeba se Bohu vlichotit do přízně. Ve svých modlitbách často říkají to, čemu sami moc nevěří, ale myslí, že to chce Bůh slyšet. Stvořitel přitom vidí do našeho srdce a lichotky tak nemají žádný význam. Proto Bohu raději říkejme v modlitbě to, co skutečně cítíme.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
