Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. (Lukáš 13,4+5)
Bylo to v srpnu 1968. Zbloudilá kulka tehdy zabila malého kluka, který byl s kamarády někde, kde být neměl. Dospělí pak večer seděli u táboráku a přeli se o to, proč umřel zrovna ten chlapec, když jich tam bylo více.
Něčím podobným žil tehdy i Jeruzalém. U rybníka Siloe spadla věž a podle Lukášova evangelia našlo pod troskami smrt osmnáct lidí. Židé se přeli o to, zda to byl Boží trest za jejich hříchy. Ježíš je ale vede ke zcela jinému přístupu.
Už podruhé v krátké době vybízí své posluchače k tomu, aby činili pokání. Místo toho, aby se zabývali hříchy těch mrtvých a pokoušeli se pitvat jejich soukromí, se mají zamyslet sami nad sebou.
V jakém směru? Představte si, že byste se teď dověděli, že dnes v noci zemřete. Jaká by byla vaše reakce? Trápili byste se osudem neznámé oběti dopravní nehody? Předpokládám, že určitě ne. Člověk by měl úplně jiné starosti.
V životě se občas setkáváme i s „náhodou“. Někdy nás taková situace obohatí, jindy nám uškodí. Těch osmnáct lidí „náhoda“ zabila – byli ve špatnou dobu na špatném místě.
Nikdo z nás neví, co nás čeká. Také se můžeme stát obětí „náhody“. Ten, kdo nechce přijít o „věčnost“, má „činit pokání“. Musí dovolit Bohu, aby ho začal připravovat na život v Ježíšově království. Ten, kdo to udělá, se nemusí bát ani náhody.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
