Říká se, že naděje umírá poslední. Když "umře naděje", je to to nejhorší, co mne může v životě potkat. Protože moje naděje se vždy upírá k něčemu, co má pro mne velký význam a na čem mi záleží.
V dopise, který napsal apoštol Pavel Koloským křesťanům, je zajímavá rada, která se týká naší naděje: "Stále za vás v modlitbách děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, neboť jsme slyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce, kterou máte ke všem bratřím pro naději zakotvenou v nebesích.
Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium; tak jako na celém světě, i mezi vámi přináší ovoce a roste od toho dne, kdy jste uslyšeli o Boží milosti a přesvědčili se, že je pravdivá." (Koloským 1,3-6)
Jako kazatel se čas od času setkávám s umírajícím člověkem. Mnohokrát jsem si kladl otázku: "Mohu mluvit o tom, že je jen malá naděje na uzdravení? Je třeba, abych mluvil o přípravě na smrt?" Vlastně si tu otázku kladu vždy, když se do takové situace dostanu.
Vzpomínám si na situaci, kdy jsem byl v podobné situaci poprvé: "Bratře kazateli," zeptala se mne babička, kterou jsem navštívil v nemocnici, "myslíš, že se uzdravím?" Krátce předtím jsem se od vrchní sestry dověděl, že podle lékařů nepřežije další noc.
Prosil jsem Boha, aby mi dal vhodná slova. Po chvíli jsem odpověděl: "To ví jenom Bůh. Podle lékařů moc velkou naději nemáš, ale modlí se za Tebe spousta lidí a tak to nechej na Pánu Bohu, aby sám rozhodl. Mohu se tě také na něco zeptat?" Dostal jsem svolení a tak jsem pokračoval: "Kdybys dnes v noci zemřela, jsi smířená s Bohem? A není někdo, koho bys ráda poprosila o odpuštění? A neměl by se někdo dovědět, že jsi mu odpustila?"
Moc dlouho jsme spolu nemluvili. Viděl jsem, jak jí ubývají síly. Nakonec jsem se modlil. Prosil jsem Boha, aby vzal její nemoc i její další osud do svých rukou. Také jsem ho prosil, aby jí dal do jejího srdce pokoj a klid. Když jsme se loučili, viděl jsem v jejich očích zvláštní mír a na jejích rtech slabý úsměv.
Bylo to naposledy, co jsme se viděli. Lékaři měli pravdu, noc nepřežila. Pak jsem hovořil na jejím pohřbu. Rodina mne zvala, abych na ni šel před obřadem podívat. Omluvil jsem se, chtěl jsem si zachovat vzpomínku na její pokojné oči a úsměv, s kterým se se mnou loučila.
Pavel hovoří o naději, která je zakotvená v nebesích. Prozrazuje tu cenné tajemství. Pokud nechci, aby má naděje zemřela a já pak umíral bez naděje, musí kotva mé naděje "klesnout" až na dno nebe.
