Už jste někdy slyšeli, jak zní basová loutna? Je to strunný nástroj s nezvykle dlouhým krkem, který má podle odborníků "hluboký a temný zvuk".
Tento nástroj měl doprovázet Davidovu píseň, kterou známe jako 6. žalm. Stačí se chvíli začíst do slov písně a hned je nám jasné, proč má znít basová loutna.
"Můj Bože, netrestej mne ve svém hněvu
a nekárej mne v rozhorlení.
Smiluj se, Pane, dost už bylo trestů,
jsem unavený, nemocný a zchromlý;
jen ty mne můžeš uzdravit.
Děsím se toho, co by mohlo přijít,
Pane můj, jak dlouho ještě budeš otálet?" (Žalm 6,2-4)
Škoda, že nám Bible neříká nic o tom, ve které etapě svého života David napsal tento žalm. Určitě to muselo být těžké období. Davida známe jako udatného bojovníka. Vždyť už jako mladík porazil Goliáše – obra, před kterým se třásli nejlepší židovští bojovníci.
Teď je ale v krizi a bojí Hospodinova hněvu. Nejspíš nedávno spáchal nějaký hrozný čin a teď ho trápí výčitky svědomí a také strach. "Pokud mi Bůh neprokáže svou milost, tak nejspíš zemřu!" říká si. Proto pokračuje dál:
"Ať je to, Bože, jako dříve,
zachraň mne a pomoz mi, smiluj se!
Co ti budu platný, když dnes zemřu?
Z hrobu ti píseň nezazní.
Jsem unavený naříkáním,
mé lůžko je noc co noc promáčené slzami.
Smutek mi vrývá vrásku k vrásce,
jak stařeček už vypadám
k radosti všech svých nepřátel." (Žalm 6,4-8)
Bylo vám někdy tak zle, že jste přemýšleli o smrti? Zdálo se vám někdy, že se nedožijete rána? Tak nějak se cítil David. Tenhle Žid velice rád zpíval o Boží milosti a lásce. Bohoslužba byla něčím, na co se vždy těšil. Proto také ve svém nejslavnějším 23. žalmu napsal: "Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů."
Davidovi muselo být opravdu hodně zle. Dokonce má pocit, že už svému Bohu nikdy nezazpívá. Představuje si, jak jeho tělo leží v hrobě a čeká na vzkříšení. Nezní žádný žalm, žádná píseň, žádný zpěv. Jen ticho a prázdno.
Možná se také podíval do stříbrného zrcadla a zhrozil se. Skoro se nepoznal. "Jsem to vůbec já?" říkal si. Trápí se a v noci nespí. Sám sebe se ptá: "Odpustí mi můj Bůh?" To je to, co ho trápí nejvíc.
Nevíme, co Davidovi způsobilo tento stav, ale ať už udělal cokoliv, jedno je jasné – nakonec si znovu uvědomil, kdo jediný ho může zachránit. Proto se modlí k Hospodinu a volá: "Bože... jen ty mne můžeš uzdravit!"
Když jsem nedávno četl tento Davidův žalm, napsal jsem si k němu poznámku "Naděje ve tmě". Uvědomil jsem si, že mi tyto myšlenky nejsou neznámé. Mnohokrát jsem něco podobného zažil sám. Dostal jsem se do situace, která z mého pohledu neměla řešení. Připadal jsem si ztracený, opuštěný a sám. Měl jsem pocit, že je kolem mne tma. Pak jsem si vzpomněl na Boha a do tmy mé beznaděje najednou zasvítil paprsek Boží naděje.
David nebyl svatý ani dokonalý, přesto měl s Bohem velice intimní vztah. Mohl mu jako svému příteli říci vše, co cítil. Naučil se Stvořiteli předávat své nálady, bolesti i trápení. Vyprázdnil své srdce, aby ho Bůh mohl naplnit novou silou. Otevřel své temné nitro Bohu, aby do něj mohlo zasvítit světlo naděje, kterou dokáže dát jenom Bůh.
Stejný Bůh, pokud mu to dovolím, se může stát nadějí ve tmě i mně.
