Nedávno jsem si díky mé kamarádce vzpomněl na to, jak jsem jako malý kluk jednou využil situace, kdy se rodiče zdrželi na návštěvě a starší bráška hrál karty u sousedů. Pustil jsem si televizi, kde zrovna dávali horor.
Poprvé v životě jsem se mohl dívat na něco, co by mi máma s tátou nikdy nedovolili. Říká se, že zakázané ovoce chutná. A tak jsem se vydržel dívat až do konce, i když chvílemi jsem měl strach, že mi z toho napětí shoří uši. Pak film skončil a já jsem se bál zhasnout, protože jsem všude viděl darebáky, co se mi snaží ublížit. Ještě půl roku nato jsem se bál jít do sklepa a když jsem musel, tak jsem si při tom nahlas zpíval, abych tím řevem zastrašil případného darebáka, který by se v té tmě mohl skrývat.
Proč na to vzpomínám? Kamarádka nedávno vyprávěla, jak se jednou ráno vzbudila a zjistila, že v čerstvě napadeném sněhu jsou na balkoně zvláštní stopy. Protože ve zprávách slyšela, že se k nám zase stěhují medvědi a vlci, tak ji hned napadlo, že jí po balkoně v noci běhala nějaké šelma.
Na balkon se šlo z pokoje, ve kterém spal vnuk. Když si představila, že zatímco zde se promenádovala nějaká šelma, hned za dveřmi spal vnouček, běhal ji mráz po zádech.
Chtěla tomu přijít na kloub a tak zkoumala stopy, které už byly trochu zaváté, jak pofukoval vítr. Zkoumala ze všech stran, ale na nic nepřišla. Tak si na pomoc zavolala souseda, myslivce. Ten taky zkoumal, ale dopadl stejně. Takové stopy prý v životě neviděl.
Jak tak stáli na balkoně a dumali, jaká bestie to zanechala svoje stopy v tom čerstvém prašanu, přišel za nimi vnouček. Byl jen v punčoškách a za ním zůstávaly úplně stejné stopy, jako ty, které neúspěšně zkoumali. Záhada byla vyřešena.
Z té krvelačné bestie se nakonec vyklubal vnouček, který se přiznal, že na balkoně byl ještě za tmy. Chtěl prý jen zkusit, jestli ten nový sníh studí stejně, jako ten minulý, na kterém nedávno sáňkovali. Když zjistil, že ano, tak šel zase spokojeně spát.
Když nám nedávno kamarádka tuhle příhodu vyprávěla, tak jsme se jí s chutí zasmáli. Cestou domů jsem si vzpomněl na mou příhodu s hororem. Uvažoval jsem, zda by kamarádka přemýšlela stejně, kdyby nebyla poznamenána různými špatnými zprávami o tom, co vše se může stát.
Určitě stojí za to se chvíli zastavit a přemýšlet o tom, co vše sledujeme a na co se díváme. Jaké informace vstřebáváme a co s tím vším pak dělá naše mysl. Možná, že kdybychom se víc zaměřili na pozitivní zprávy, ubylo by nám mnoho zbytečných obav a starostí, které vznikají jen v naší mysli.
Za těch necelých šedesát let mého života jsem pochopil, že většina mých obav byla zbytečná, protože to, čeho jsem se bál, se nakonec nestalo. (Škoda, že na to zapomínám, když se bojím.)
