Vrátili jsme se z návštěvy u rodičů. Na schodech, přede dveřmi, ležel nenápadný balíček. Protože nežijeme v Řecku a nikdo z naší rodiny ani neaspiruje na funkci ministra vnitra, nevolali jsme policii a nesháněli pyrotechnika, ale v klidu jsme balíček vzali domů.
Na schodech ležela bonboniéra a povadlá růže. Někdo nás nezastihl doma a tak tenhle dárek nechal u dveří. Přemýšleli jsme, kdo je tím neznámým dárcem. Pár možností nás napadlo, ale nakonec jsme to vzdali.
Často potkávám lidi, kteří závidí těm tzv. VIP. Závidí slávu, peníze, popularitu… Kolik mladých dívek dnes touží po kariéře modelky, zpěvačky nebo herečky. O nic méně nebude ani mladých chlapců, kteří by rádi hráli třeba jako Petr Čech za Chelsea FC. Další sní svůj sen o kariéře zpěváka a nekonečném zástupu fanynek.
Každý jsme měli své dětské sny. Já si přál závodit na motorce jako tehdy slavný František Šťastný. Později jsem chtěl být kosmonautem, pak hercem… Na střední škole jsem zase toužil hrát na varhany jako Marian Varga. To bylo po té, co mi při našem setkání dovolil zahrát si na jeho varhany. Dokonce jsem tehdy chtěl založit kapelu, která by hrála podobný repertoár, jako Marianova skupina Collegium Musicum…
Tohle vše se mi vybavilo v souvislosti s tím podezřelým balíčkem. Říkal jsem si, co by dělal třeba Radek John, kdyby našel podobný dárek u svých dveří. Otevřel by tu bonboniéru? Nebo by raději zavolal pyrotechnika, aby ověřil, zda se ho někdo nesnaží zabít. Nebál by se, že ho chce někdo otrávit?
Pozoroval jsem manželku, jak si v klidu pochutnává na bonboniéře, kterou nám někdo nechal za dveřmi a říkal si, jak je to fajn, že jsme zůstali obyčejnými lidmi, kterým zůstalo jejich soukromí. O to víc jsem si pak večer vychutnával usínání v její náruči.
Je fajn být obyčejným, neznámým a pro většimu lidí i nezajímavým člověkem. Stačí, když nás znají ti, které máme rádi a že jsme zajímaví právě pro ně.
PS: Pokud je mezi čtenáři i záhadný dárce, tak mu touto cestou děkujeme. Bylo to milé. (Střípky nejen z prázdnin 9)
