"Na každého jednou dojde", říká lidová moudrost. Otázkou je, zda je to pravda. Věříme tomu, že existuje nějaká vyšší moc a vyšší spravedlnost, která jednou narovná všechny křivdy a nepravosti, se kterými se setkáváme?
Počítáme s tím, že to jednou někdo spočítá i nám?
Židé spoléhali na svůj původ. Mysleli si, že když dělají vše, co jim říkají jejich rabíni, tak se Božího soudu nemusí obávat. Jenže autor 50. žalmu má jiný názor:
"Jaký smysl má Písmo odříkávat,
smlouvou se ohánět, když ji sám neplníš?
Kázeň ti nevoní, mé rady přehlížíš." (Žalm 50,16+17)
Když Hospodin vyvedl Židy z egyptského otroctví, přivádí je pod horu Sínaj a představuje jim smlouvu, kterou s ním mohou uzavřít. Všichni nadšeně souhlasí a hlasitě slibují, že budou dodržovat vše, co je zapsáno v textu smlouvy, jejíž součástí je i Desatero.
Jenže uplyne pár roků a Židé zapomínají, že smlouva není jen závazkem Hospodina, že se o ně bude starat, ale současně je závazkem i pro ně. Mají pocit, že stačí obřady v chrámu. To je omyl. Bůh si nepřeje obřady a oběti. Chce změnit jejich myšlení i emoce. Proto mu vadí jejich životní praxe.
"Když někdo krade, hned se k němu přidáš,
kdo žije nemravně, ten je tvůj vzor." (Žalm 50,18)
Skoro se mi zdá, jako by tento žalm popisoval naši dobu. Ze zlodějů jsme udělali lobbisty, z cizoložníků lidi se širokým srdcem a pití alkoholu je společenská událost.
Možná si teď říkáš, že nic z toho se tě netýká a tak se nemáš čeho bát. Žalm ale pokračuje dál:
"Podlosti svá ústa denně propůjčuješ,
jazykem svým spřádáš úskoky a lež.
Pomlouvat své bratry zatěžko ti není,
špínu kydat na ně, na svou vlastní krev." (Žalm 50,19-20)
Hříchy jazyka jsou ty, se kterými se nejhůř bojuje. Vždyť já to přece myslím dobře. Ten můj soused je darebák a já mu svými řečmi nechci ublížit. Dělám to kvůli dalším sousedům, kteří jsou tak naivní, že ho ještě neprohlédli, a proto mu zobou z ruky... Není to někdy i můj případ?
Hospodin proto varuje:
"Dělal jsi to dlouho a já k tomu mlčel,
ale teď je konec – nejsem jako ty.
Soudu neunikneš, marně by ses snažil,
na každého čeká chvíle odplaty." (Žalm 50,22)
Každý člověk se jednou musí postavit před Boha a jeho soud. Máme nějakou šanci obstát před Boží spravedlností? Dává nám autor žalmu, který hovoří Božím jménem, nějakou šanci?
"Vzpamatuj se, kdo jsi Boha zavrhl:
není, kdo by Tě z mé ruky vytrhl.
Jenom poslušností mi můžeš dokázat úctu,
také jenom v ní je tvoje záchrana." (Žalm 50,21-23)
Je tu jedna šance - návrat k Bohu a ke smlouvě, kterou jsme spolu uzavřeli. Rozhodnu-li se respektovat to, co jsme si s Bohem domluvili, tak si mohu být jistý, že Bůh své slovo dodrží. Soudu se nevyhnu, mohu ale dostat slíbenou milost.
