"Mým bohem jsou moje ruce, ty mne uživí!" Tahle slova jsem jako kluk slyšel od spolupracovníka na prázdninové brigádě. Od té doby jsem něco podobného slyšel už vícekrát. Spousta lidí spoléhá na svou sílu, krásu nebo inteligenci.
Jenže jak plyne čas, začnou na sobě pozorovat, že to, co dřív považovali za jsou jistotu, najednou už tak jisté není:
"Tvé ruce už nebudou mít sílu tě střežit,
protože se budou třást.
Mužná síla tě opustí,
když se ti zchromlé nohy zkřiví,
zuby, které drtí potravu, přestanou pracovat,
protože jich bude poskrovnu,
oči, které jako ženy hledí z oken,
se smutkem zatemní." (Kazatel 12,3)
Patřím k těm šťastným lidem, kteří jako děti mohli prožít spoustu krásných chvil s babičkou a dědečkem. Vlastně s dvěma babičkami a oběma dědy. Dodnes rád vzpomínám, jak mne jeden děda učil střílet ze vzduchovky a druhý zase chytat pod kořeny stromů pstruhy do ruky. Babička zase dokázala nádherně převyprávět biblické příběhy. Visel jsem jí na rtech, když popisovala krásu nebeského království.
To, že jsou děda a babička staří, jsem bral jako něco samozřejmého, protože jsem je jinak ani neznal. Čas běžel a já najednou zjišťoval, že táta s mámou se začínají podobat babičce a dědovi, jak jsem si je pamatoval z dětství. No a dnes, když se podívám do zrcadla, mám chvílemi pocit, že tam nevidím sebe, ale dědu...
Spousta lidí vidí smysl života v tom, že se dokážou postarat sami o sebe a také o své blízké. Nepřemýšlejí o tom, co bude zítra nebo za deset let. Jsou hrdí na to, že si vše zajistí a zabezpečí sami. Pak přijde nemoc nebo stáří a jim se najednou začíná hroutit to, co budovali celý život.
Vzpomínám na kamaráda Pavla, který dlouhá léta řediteloval velkým továrnám. Jeho slovo platilo. Stačilo, aby zvedl obočí a podřízení okamžitě zvýšili svůj pracovní výkon. Pak přišla zákeřná nemoc. Když se dověděl diagnózu, zhroutil se mu svět. Věděl, že má před sebou několik týdnů bolestivého umírání. Nakonec to vzal do svých slábnoucích rukou a svůj život ukončil sám. Neuměl si představit, že by byl závislý na pomoci zdravotního personálu v nemocnici, kde by čekal na chvíli, kdy konečně zemře.
Šalomoun se snaží preventivně oslovit lidi v době, kdy je ještě jejich nohy donesou do koupelny i na WC. Dokud se ještě dokážou sami najíst. Jednou přijde chvíle, kdy budou odkázáni na pomoc druhých.
A tak bychom si i my měli položit otázku: "Jsem na to připraven? Dokážu to zvládnout? Nebo to také raději předčasně ukončím?"
Moudrý stařec nám radí, abychom o tom všem přemýšleli "dříve, než přijdou zlé dny". Dnes je ten nejlepší čas pro začátek budování "věčnosti". Dnes se mohu spojit se svým Stvořitelem, právě teď mu mohu říci, že chci do jeho rukou vložit svůj život, své umírání a také svou věčnost. Pokud to udělám, nebude pro mne tak potupující zjištění, že se mi začínají třást ruce a mužná síla mne opouští. Nebudou mne trápit vrásky ani šediny.
