Pavel se po delší době chystá navštívit Jeruzalém. Byl Žid a tak měl to město rád. Těšil se, až zase z dálky uvidí zlatou střechu chrámu, ale také si byl vědom toho, že touto návštěvou riskuje. Jeho bývalí kolegové z židovské velerady stále usilovali o jeho život.
Přesto se Pavel nakonec rozhodl, že Jeruzalém navštíví. Pro makedonské a achajské křesťany byla totiž jeho účast zárukou, že peníze, které společně vybrali na hladovějící v Jeruzalémě, skončí u těch, kterým byly určeny.
Apoštol si uvědomuje nebezpečí, které mu hrozí. Potřebuje Boží ochranu, a proto ve svém dopise píše: "Prosím vás, bratří, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku, která je z Ducha, pomáhejte mi v boji svými přímluvami u Boha, abych byl zachráněn před nevěřícími v Judsku a aby moje služba pro Jeruzalém byla tamějším bratřím vítaná.
Pak budu moci z vůle Boží k vám přijít s radostí a najít mezi vámi chvíli odpočinku. Bůh pokoje buď se všemi vámi. Amen." (Římanům 15,30-33)
Proč má Pavel takový strach z toho, co by se mu mohlo stát cestou do Jeruzaléma? Měl už totiž dost nepříjemných zkušeností s Židy, kteří se rozhodli, že ho zabijí. Snažili se využít každou příležitost. Nebyl před nimi v bezpečí ani za hranicemi své země.
Připomeňme si jeden příběh, který nám možná pomůže lépe pochopit Pavlovo rozpoložení: V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavlovo kázání.
Pavel se na něho upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem: "Postav se zpříma na nohy!" A on vyskočil a chodil.
Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: "To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!" Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil. Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat.
Když se to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi a volali: "Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy..."
Takovou řečí se jim jen s námahou podařilo zadržet zástupy, aby jim nezačaly obětovat. (Skutky 14,8-15+18)
Pokud bychom ukončili naše čtení v tomto místě, mohlo by se zdát, že teď Pavla čekají v Lystře skvělé časy. Lidé si ho budou vážit a on bude mít klid na kázání dobré zprávy o Ježíši Kristu a jeho nebeském království.
Možná by to tak bylo, kdyby Pavla neobjevili jeho úhlavní nepřátelé. Lukáš pokračuje: Tu se tam objevili Židé z Antiochie a Ikonia, strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města. Ale učedníci ho obstoupili a on vstal a vrátil se do města.
Druhého dne pak odešel s Barnabášem do Derbe. (Skutky 14,19-20)
Pavel musí zase pokračovat dál. Tato příhoda je jen jedna z mnoha dalších. Pavla nepronásledovali pohané. Dokonce mu nehrozilo nebezpečí ani od římské moci. A i když byl Pavel Římany nakonec odsouzen k smrti, bylo to díky intrikám Židů, kteří tak po dlouhých letech konečně dosáhli svého.
Dopis do Říma píše Pavel o pár let dříve. Prosí v něm své přátele o přímluvné modlitby. Žádá je, aby se modlili za jeho cestu do Jeruzaléma. Určitě ví, proč mu tak moc záleží na tom, aby se za něj církev modlila.
Přiznám se, že právě přímluvné modlitby patří do té oblasti teologie, které moc nerozumím. Mám spoustu otázek, na které zatím v této souvislosti neznám odpověď. Právě Pavlovy prosby o "přímluvy u Boha" mi pomohly pochopit, že i když úplně nerozumím tomu, na jakém principu je založena přímluvná modlitba, neměl bych se jí zříkat. Důležité je to, že funguje.
A tak se každé ráno modlím nejen za mou manželku, děti a rodiče, ale i za spoustu dalších lidí, na kterých mi záleží. V poslední době se také modlím za lidi, "za které se nikdo nemodlí".
Jsem rád, že je dost lidí, kteří se modlí za mne. Jsem jim za to vděčný. Pokud se k nim chcete přidat, budu vděčný i vám.
