Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lukáš 18,14)
Dva muži, kteří se modlili v chrámu, odcházejí domů. Jeden z nich odchází spokojen s tím, jak se mohl na posvátném místě pochlubit Bohu svou výjimečností a svatostí. Jde domů a vůbec netuší, že Bůh vidí jeho život úplně jinak. Jeho samolibost mu bere schopnost sebereflexe.
Modlil se v přítomnosti Boha, ala místo Boží dokonalosti vnímal jen tu svou. Pokud by se podíval na Stvořitele, pak by jeho ústa mluvila jinak.
Celník v chrámu vnímal přítomnost Hospodina. Boží sláva ho tak ochromila, že dokázal jen prosit: „Bože, slituj se nade mnou hříšným!“ (Lukáš 18,14) Uvědomuje si svou hříšnost a touží po tom, aby mu Bůh odpustil. Už nechce žít tak, jako doposud, a doufá, že ho Stvořitel zbaví tíhy minulosti.
Oba dva odcházejí domů. Farizeus odchází stejně samolibý, jako přišel. Nic nechtěl, a proto ani nic nedostává. Jednou, až přijde den Božího soudu, bude „ponížen“.
Celník odchází ospravedlněn. Bůh mu dovolil, aby svou minulost a své hříchy nechal v chrámu. Jednou, až nastane okamžik posledního soudu, bude „povýšen“. Bůh ho přijme do svého království a dá mu výsadu věčného života.
Bůh v tomto příběhu oběma plní jejich přání. Jeden nic nechce, a tak nic nedostává. Druhý se raduje z odpuštění. Bůh nám spasení nenutí. Milost nabízí všem, ala dostanou ji jen ti, kdo po ní touží, protože si uvědomují svůj skutečný stav.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
