Letí to. Prý jsi zase o rok starší. Ne, že by to bylo poznat, jen to tvrdí Tvoje občanka, ve které je napsáno, že dnes je výročí Tvého narození. A byla to tehdy v Boršicích velká sláva. Po třech klucích se konečně povedla holka. A jaká!
Vyrůstala jsi do krásy a nejvíc času jsi trávila s dědou a babičkou, kterým se u Vás na Slovácku říkalo stařík a stařka. Chvíli na to jsi šla do první třídy a sotva se rodiče ohlédli, byla maturita. To už jsme spolu plánovali budoucnost, což tehdy, v předinternetové době bylo trochu jiné, než dnes. Vaši pošťačku musely občas z doručování mých dopisů, které jsem Ti posílal z vojny, bolet nohy.
Pár měsíců po skončení mé vojny byla svatba. Byli jsme zamilovaní a šťastní. A když se zamilovanost pomalu vytrácela, tak jsme občas bývali i nešťastní. Narodili se nám dva kluci a my spolu sledovali, jak rostou, dospívají a přitom rostla i naše láska. Teď přišel čas, kdy se pomalu vytrácejí z rodného hnízda a my jsme doma většinou sami.
Chci Ti říct, že je mi s Tebou dobře. Těším se na dalších... No, raději neprozradím, kolik Ti dnes je. Lidé, kteří Tě znají, by mi nevěřili. Mysleli by si, že Tě dělám starší, aby ses lépe hodila k tomu staříkovi, vedle kterého se každé ráno probouzíš a večer ho tak mile a příjemně uspáváš.
Vzpomínám si, jak jsi jednou otevřela starostovi, který zvonil u našich dveří. "Máš doma tatínka?" ptal se Tě a tys mu odpověděla: "Myslíte manžela? Tak ten doma je. Tatínek s námi nebydlí." Chudák starosta zrudnul, zapomněl, co vlastně chtěl a celý zmatený odešel...
Miláčku, všechno nejlepší k dnešním narozeninám. Zraješ jak víno a já se těším na každý další den, co spolu prožijeme. Doufám, že jich bude víc, než těch, které máme za sebou.
