Nedávno jsem seděl v obýváku ve svém křesle a přemýšlel o životě. Dal jsem si nohy na stůl, aby se mi lépe přemýšlelo, a ještě si je podložil malým polštářkem, aby mé pohodlí bylo dokonalé...
Vzpomněl jsem si, jak se mne máma před časem ptala, kdy si koupíme novou sedačku, protože ta, kterou máme, má už svá nejlepší léta za sebou. Bratr se v té době stěhoval a tak si do nového bytu koupili fungl nový nábytek. Uteklo pár let a jeho nábytek už nový není.
Seděl jsem v křesle a říkal si, že mám tu svou starou sedačku rád. Těch třicet roků, co slouží, je na ní poznat. Byla naší první manželskou postelí. Seděli v ní vzácní hosté - předsedové, velvyslanec, televizní režisér, díky kterému se nedávno dokonce dostala i do televize. Spoustu času na ní prodebatovali naši nejlepší kamarádi. Kousek pohodlí nabídla rodičům i sourozencům. Za ty roky v ní seděly už možná stovky lidí...
Má i své neduhy. Na jednom křesle občas vypadne kolečko. Také opěrky jsem už několikrát spravoval. Když se rozkládá na spaní, jde to ztuha... Pořád se mi v ní ale dobře dřímá, když si po dobrém obědě potřebuji dát dvacet. Těch snů, co se mi v ní zdálo.
Jednou jsem večer čekal na nějaký hokejový zápas. Protože se odehrával v Kanadě, tak byl vlastně v noci. Těsně před jeho začátkem jsem ale usnul tak tvrdě, že mne probudila až naše hymna, kterou hráli na počest vítězům. Spalo se mi tak dobře, že jsem ani nevstal, abych se postavil do pozoru, ale jen jsem vypnul televizi a pokračoval v načatém spánku.
Mám tu starou sedačku rád. Až jednou skutečně doslouží, budu se s ní těžko loučit.
I když, třeba mne nakonec přežije.
