V knize Velké drama věků mne zaujal následující obraz ze života Mistra Jana Husa: V šeru vězeňské kobky předvídal Hus vítězství pravé víry. V duchu se vracel do Betlémské kaple v Praze, kde donedávna kázal evangelium, a ve snu uviděl papeže a biskupy, jak ničí obrazy Krista, které namaloval na stěny kaple. To ho nesmírně zarmoutilo.
Druhého dne však viděl ve snu mnoho malířů, kteří znovu malovali tyto obrazy a ty byly ještě krásnější a bylo jich ještě více. Když malíři své dílo dokončili, vystoupili před shromážděním lidí se slovy: ´Jen ať sem přijdou biskupové a kněží. Tyhle obrazy už se jim nikdy smazat nepodaří!´Hus pak ke svému snu poznamenal: ´Doufám, že Kristův život, který slovem jeho v Betlémě malován byl ode mne v lidských srdcích, který zničiti chtěli, ...malován bude od četnějších kazatelů lepších než já." (E.G.Whiteová: Velké drama věků str.77)
Spousta lidí se dnes zabývá více problémy těch druhých a méně těmi vlastními. I křesťané se mezi sebou koušou a obviňují jeden druhého. Když jsem četl tuto příhodu z Husova života, tak jsem si položil otázku: "Nebylo by lepší, kdybychom se místo toho raději pokusili svým životem i svými slovy namalovat Ježíše Krista nejprve ve svém životě a pak i v životech lidí, které nám Ježíš dal, abychom jim o Něm vyprávěli?
Myslím, že to stojí za úvahu. Snad mi Bůh pomůže, abych se nestal tím, kdo se pokouší jen mazat Kristovy obrazy druhých, ale aby i po mně zůstal alespoň jeden takový obraz.
