Před týdnem jsem tu zveřejnil první část o roli správné komunikce ve veztahu mezi mužem a ženou. (Najdete zde.) Dnes popojdeme v této tematice ještě o kousek dál. Často se setkávám s lidmi, kteří mají zdravé uši, ale přesto neslyší. Ne, nejsou hluší. Jen se jim nechce naslouchat...
Mnoho lidí se domnívá, že v životě je hlavně potřeba umět dobře mluvit. Mají ještě v paměti mnohé politiky minulého režimu, kteří se díky tomuto umění měli dlouhá léta dobře, i když nic jiného neuměli. Přestože manželství může mít s politikou mnoho společného, jsem přesvědčen, že víc než mluvení je třeba zvládnout umění naslouchat. A nejen v manželství.
Minulou část jsem končil příběhem o kapitánovi lodi, který chtěl ve své nevědomosti naučit "plavat" maják. Mnoho příběhů, kterým se smějeme, se stává směšnými na základě skutečnosti, že někdo něco špatně pochopil.
V životě se však setkáváme se situacemi, které vznikají z nedostatku schopnosti naslouchat. Nejsou pro nás vůbec žádnou legrací. Nedostatečným nasloucháním ztrácíme zbytečně mnoho času, promrháme zbytečně mnoho sil a - co je nejhorší - často kvůli tomu ztrácíme sympatie našich nejbližších.
Nevím, kdo je autorem následující myšlenky, ale líbí se mi: "Slyšíme jen polovinu z toho, co je nám řečeno, rozumíme jen polovině z toho, věříme z toho opět jenom polovině a zapamatovat si z toho dokážeme také jenom polovinu!"
Pokud je to pravda, není to zázrak, když si dva lidé rozumí?
V oblasti naslouchání má každý z nás špatné návyky. Přesto jednáme, jako by měl pravdu Mark Twain, který prohlásil, že "nic se nemusí tak nutně změnit, jako špatné návyky těch ostatních lidí!"
Jak se naučit naslouchat ?
V knize "Rodina, která naslouchá" zdůrazňuje doktor Wright, že musíme zvlášť pozorně naslouchat dětem. Čtyři základní principy naslouchání neplatí jen v jednání s dětmi, ale můžeme je používat i v partnerské komunikaci.
1. Náš postoj vůči hovořícímu
Ideální by bylo, kdybychom našemu dítěti (nebo partnerovi) dokázali naslouchat stejně jako vzácné návštěvě. Pokud se nám podařilo ve společnosti prosadit jen tuto jedinou zásadu, zlepšily by se vztahy mezi lidmi v rodině minimálně o 300%!
Názor na hovořícího má vliv i na to, jak mu nasloucháme. Příliš často se nám stává, že podceníme hovořícího, a díky tomu se ochudíme o možnost mít dobrý vztah se zajímavým člověkem. Problémem jsou "klapky na očích".
Jistě znáte ten pocit, když přijdete na úřad a tam, když zjistí, že nejste ničí známý ani ničí příbuzný, nasadí "tupý výraz" a vy se cítíte jako vzduch. Snažme se, aby podobný pocit neměli ti, kteří s námi bydlí doma.
2. Soustředěná pozornost
Víte, že ve stejném čase se dá pětkrát více slyšet jak mluvit? Jsme schopni poslouchat až 500 slov za minutu. Když s mámi někdo hovoří rychlostí sto slov za minutu, co uděláme se zbývajícími čtyřmi pětinami vašeho času? Přepneme na "průjezd" – jedním uchem tam a druhým ven? Nebo přitom myslíme na tisíce jiných věcí? Dáme se snadno odpoutat od naslouchání?
Příkladem nám mohou být naše děti. Jistě znáte situaci, kdy s návštěvou probíráte nějaké ožehavé téma. Děti si hrají v dětském pokoji. Právě tvoří nějaký svůj příběh. Hlasitě hovoří a Vy se domníváte, že neslyší o čem hovoříte. A pak...
Soustředěná pozornost znamená, že mluvícímu věnujeme naši celou nedílnou pozornost tím způsobem, že si může být absolutně jist, že mu plně a cele nasloucháme. (Pokud na to hovořící není navyklý, může ho to poprvé i pěkně vyděsit.) Předstírat naslouchání nedoporučuji. To je ještě horší, než dát najevo, že mne vyprávění druhého nezajímá.
Slyšel jsem o manželovi, který měl jet odpoledne na služební cestu. Autem. Zastavil se doma na oběd a pak si sedl k novinám. Manželka se ptala, zda si může půjčit auto a on, aniž by poslouchal, co mu říká, souhlasně zabručel od čtení novin. Za půl hodiny volal na policii, že mu ukradli auto. Jistě si umíte představit škodolibou radost spolupracovníků, když vše prasklo.
3. Naslouchat ušima, očima a myšlením!
Jistě znáte situaci, kdy zrovna nemáte chuť se s někým bavit. A zrovna přijde vašemu partnerovi návštěva. A tak sedíte, předstíráte zájem o téma, které vás ani trochu nebaví. V manželství (i ve vztahu k dětem) bychom měli umět buď překonat nechuť, nebo navrhnout jiný čas na rozhovor.
4. Mějte trpělivost!
Zejména když posloucháme pomalého, váhavého řečníka, máme mnohdy sklon k tomu, abychom mu skákali do řeči, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost, abychom dokončili větu hovořícího nebo ho předběhli. Znám to z vlastní zkušenosti. Starší syn umí vyprávět příběhy tak, že by mu i Jirásek záviděl jeho rozvláčnost. To, co by jiný zvládl v deseti minutách, by on (při troše přehánění) dokázal rozvést na seriál typu "Tak jde čas". Život s ním pro mne byla škola trpělivosti.
Jak s takovými jedinci jednat? Nedávejme mu dát pocítit, že víme, co chce říci. Spíš se ho učme povzbudit, aby pokračoval ve své řeči dál. Prostřednictvím soustředěné pozornosti, vhodnou poznámkou a otázkou. Čas ukáže, že to není ztráta času.
Tyto čtyři rady se Vám možná zdají až příliš jednoduché a prosté. Přesto se vyplatí se jimi zabývat a pokusit se je ve svém životě uvést do běžné praxe. Nejen doma, ale i v zaměstnání.
Psychologové se shodují v tom, že v dnešní době přibývá lidí, kteří se i uprostřed velkoměsta cítí osamocení. Zvlášť bolavé je toto zjištění u dětí. Zvláště děti v těch "lepších rodinách" trpí často depresemi ze samoty a pocitu, že nikomu nechybí.
Když jsme bydleli ve Veselí nad Moravou, měli jsme za sousedy cikánskou rodinu. Bývali často příliš hluční, zvlášť, když se sjela rodina z celé republiky. Byli v naší ulici jistě nejchudší, ale co se týče vztahů a pocitu, že někam patří, byly jejich děti jistě bohatší, než všichni okolo.
V Bibli nacházíme jednu velice dobrou radu: "Buď rychlý k slyšení, pomalý k mluvení." (Jakub 1,19)
V čem spočívá tajemství dobrých kontaktů?
František z Assisi to shrnul do krátké modlitby: "Pane, dej, aby mi více záleželo na tom chápat, než být pochopen!"
Ellen G.Whiteová napsala v knize Výchova: "Ideály jsou jako hvězdy! Nikdy jich sice nedosáhneme, ale ukazují nám směr naší cesty."
Přeji mnoho krásných chvil při naslouchání těm druhým.
