I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (Lukáš 15,20)
V příběhu „O marnotratném synovi“ se Ježíši podařilo geniálně nastínit povahu našeho Stvořitele. V tomto vyprávění vyniká Boží dokonalý charakter v kontrastu s naší hříšností a zlobou.
Otce muselo velice bolet, když ho jeho mladší syn svým vyžadováním dědictví vlastně „pohřbil zaživa“. Vyplatil mu jeho podíl, přestože na něj ještě ze zákona neměl nárok. A pak už jen sledoval, jak se jeho milované dítě ztrácí v dálce.
Tento táta musel trpět. Přesto vůči synovi nezahořkl, nezačal ho nenávidět, ale stále ho miloval, a proto každý den trpělivě vyhlížel návrat dítěte, které se vydalo za svobodou.
Mnoho lidí odmítá přijmout existenci Boha, protože věří, že i kdyby byl, nemohl by být dobrý a milující. Vidí kolem sebe spoustu zla, a přestože se na mnohém z toho, co odsuzují, sami podílejí, nakonec vše svedou na Boha, ve kterého nevěří.
Ježíš vypráví o Bohu, který nám dává svobodu. Když nám život s ním připadá nudný a nezáživný, nebrání nám, abychom se vydali za iluzí svobody a štěstí. Pouští nás do světa a doufá, že podobně jako mladík v Ježíšově vyprávění časem poznáme svůj omyl a zatoužíme po návratu.
Stvořitel nás miluje, a proto nám dává svobodu. Nepřeje si, abychom ho „milovali z donucení“. Touží po tom, abychom po vztahu s ním toužili, protože jsme poznali jeho lásku a milost. Podobně jako otec v tom Ježíšově podobenství trpělivě vyhlíží náš návrat, aby nám vyběhl vstříc, obejmul nás a zase přivítal tam, kde jsme skutečně doma, protože jsme tam milováni.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
