Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.
Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ (Lukáš 10,33-35)
Zákoník, který pokoušel Ježíše svými otázkami, klade další. Ptá se: „A kdo je můj bližní?“ Chce se tak vykroutit z povinnosti milovat nejen Hospodina, ale i bližního. Doufá, že mu Ježíš na jeho otázku nedokáže odpovědět.
Mistr mu ale vypráví příběh o tom, jak kněz a levita nechali bez pomoci muže, kterého zranili lupiči. Neměli pocit, že je to jejich bližní a proto dělali, že ho nevidí. O zraněného se postaral Samařan, který mu okamžitě poskytl pomoc a navíc mu ještě zajistil i následnou péči.
Ježíš v tomto příběhu ukazuje, jak vypadá skutečná Boží láska v praxi člověka. A protože má smysl pro humor, tuto lásku nemá kněz ani levita, ale Židy opovrhovaný Samařan. Možná nám tím chtěl naznačit, že o mém spasení nerozhoduje to, kolik toho vím, ale zda to, co znám, dokážu dělat v mé každodenní životní praxi. Nejen ve svátek, ale i ve všedních dnech.
Jakmile pustím Boží lásku do mého nitra, začne Stvořitel měnit mé srdce. To sobecké a bezohledné srdce se postupně proměňuje v soucitné a milosrdné. V opačném případě, když nemám soucit s těmi, kteří jsou „raněni“, pak mohu mít jistotu, že Stvořitel zatím v mém nitru není, a v tom případě bych ho tam měl ihned pozvat a nabídnout mu, aby se v něm usídlil.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
