"Evropu obchází strašidlo prasečí chřipky..." napsali by klasici komunismu, kdyby žili v těchto dnech.
Zastánci teorií spiknutí tvrdí: "Když farmaceutickým firmám klesnou zisky, pustí do oběhu nový vir. Před pár roky to byla ptačí chřipka, teď zase prasečí. A pak si mnou ruce, jak lidé berou útokem lékárny a skupují zásoby léků proti chřipce." Nemohu tvrdit, že je to lež. Ale stejně tak nemohu potvrdit, že je to pravda.
Můj kamarád už několik let každé ráno snídá mimo jiné i česnek. Říká, že od té doby, co se stal česnek pravidelnou součástí jeho ranního vstávacího rituálu, neví, co je to chřipka nebo nachlazení.
Je sice pravda, že se zatím neoženil, i když věk na to už dávno měl. Je také pravda, že těžko hledá práci. Česnek prostě neutajíte. A my, žel pro naše zdraví, žijeme v místech, kde se česnekový odér nepovažuje za projev společensky vytříbeného chování a vkusu.
A tak nám v období útoků virů prasečí chřipky nezbývá, než každý den volit: Zachovám si raději holý život? Nebo dám přednost dobrému bydlu s rizikem rychlé smrti?
Z dětství si matně vzpomínám na návštěvu venkovské chalupy. Vonělo to tam bylinkami, cibulí a česnekem. Když se můj starší bratr ptal stařenky, která v domku bydlela, k čemu to má, odpověděla pro mne tehdy nesrozumitelnou větou: "Jo synku, kyjem bacil nezabiješ!"
Můj dědeček říkal, že v době jeho mládí se česnek normálně jedl. Tedy, mezi dělnickou třídou. Pro lepší lidi to bylo poznávací znamení lůzy. A kdo by dnes chtěl být za lůzu.
A přitom by řešení bylo tak snadné. Pan Ladislav Špaček, guru české etikety, by v televizních novinách vyhlásil , že po dobu trvání nebezpečí chřipkové pandemie zrušíme nehygienické podávání rukou a budeme se zdravit jen závanem čerstvého česnekového dechu.
Už vidím, jak národ po zdravé snídani plní tramvaje, trolejbusy i metro. Nikdo nemá na obličeji roušky, protože česneková atmosféra v dopravních prostředcích i na pracovišti zabíjí všechny bacily a viry.
Kvůli chřipce by nehrozilo rušení divadelních představení ani sportovní zápasů.
Jen našim dětem by možná chyběly chřipkové prázdniny, o kterých by slyšely jen z vyprávění rodičů a starších sourozenců.
Ale teď už zase vážně. Naši předci neměli farmaceutický průmysl. Měli ale lékárnu všude okolo sebe. Znali léčivé účinky bylin a rostlin, které jim dal Stvořitel. Přežili epidemie, války, období sucha i sibiřské zimy.
Přežijeme i my?
