Pokud máte rádi tvarůžky, pak mi jistě dáte zapravdu, že krásně voní. Tedy, voní, když je jíme my. Pokud je jí někdo jiný, už to tak libá vůně není. Pavel, můj nejstarší brácha, mi kdysi, když ještě žil, vyprávěl úsměvnou tvarůžkovou historku.
Chodil tehdy na gymnázium ve Vyškově. Jejich třídní byl zlatý člověk, ale jednou ho tak nas...štvali, že na konci hodiny oznámil trest – odpoledne budou po škole. Do šesti hodin, kdy školník zavírá budovu.
Háček byl v tom, že ten den zrovna hráli naši hokejisti s "Rusáky" a utkání začínalo ve čtyři hodiny. Pokud budou po škole, o zápas přijdou. Karel, třídní vtipálek, dostal nápad. O přestávce zaběhl do nedaleké hospůdky a vyptal si od hostinského obal od tvarůžků.
Po skončení vyučování, když čekali na příchod třídního, obal rozbalil a potřel tím, co zbylo uvnitř, radiátory. Ve třídě se nesměla otevírat okna, protože byla v takovém stavu, že už by nešla zavřít. Během pěti minut třídu zaplnil nesnesitelný vzduch. Všichni se těšili, že je za chvíli třídní pustí domů.
Omyl. Když přišel třídní, nasál zkušeně vzduch, otočil se a své studenty ve třídě zamknul. Odkráčel do nedalekého hostince, kde si dal tvarůžky a zalil je oblíbeným Vyškovským pivem. Přitom v rozhlase sledoval přenos z mistrovství světa a o přestávce vyprávěl, jak vypekl se svými studenty..
Po druhé třetině uznal trest za dostatečný a svou třídu pustil domů. A třídní vtipálek? Tomu prý druhý den vděční spolužáci v šatně natřeli tvarůžky vnitřní stranu jeho zimních bot...
