Představte si, že mi po ránu voláte na mobil, ale já nereaguji. Po půl hodině vám zavolám se slovy: "Nezlob se, ale já zrovna poslouchal, jak se ke mně modlil můj Bůh." Co byste si o mně pomysleli?
Díky tomu, že mám věřící rodiče, je modlitba součástí mého života už od dětství. Vždy jsem slýchal, že modlitba je "rozhovor s Bohem". Neznám křesťana, který by s touto definicí modlitby nesouhlasil.
Je-li modlitba dialogem s Bohem, musí jít o oboustrannou komunikaci. Modlitbou pak není jet to, co říkám já svému Bohu, ale i to, co říká On mně. Já se modlím k Bohu a On, když odpovídá, zase ke mně.
Připadá vám to jako rouhání? Nebo se takovému pohledu jen podvědomě bráníme, protože bychom museli přiznat, že jsme Boží hlas ještě nikdy neslyšeli?
Možná je problém v tom, po jakém Božím hlasu toužíme. Přáli bychom si, aby k nám mluvil stejně, jako k Mojžíšovi nebo prorokům. Zapomínáme, že ti neměli k dispozici psané Boží slovo.
Bible má pro nás jednu zásadní roli. Chrání nás před tím, abychom za Boží hlas nepokládali to, co se nám snaží podstrčit Boží nepřítel – ďábel. Protože i on se k nám rád modlí. Rád se k nám modlí prostřednictvím zázraků, kterými napodobuje Boží moc.
Pokud chci, aby se pro mne stala modlitba tím, čím má být, potřebuji se naučit naslouchat tomu, co mi chce říci Bůh.
Ke mně nejčastěji hovoří právě skrze Bibli. Když se u ní zastavím a naslouchám, slyším, jak se ke mně modlí můj Spasitel a Pán. Učím se poznávat jeho hlas.
David se naučil naslouchat Božím modlitbám a nám všem ve 37. žalmu radí:
"Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj." (Žalm 37,7)
Napsání pro Křesťanský magazín ČT2, pustit si ho můžete zde. Fejeton je na konci pořadu.
